Můj syn se oženil téměř před deseti lety; jeho vyvolená už měla jedno manželství a krásnou dceru. Přijala jsem dívku i její matku. Vždy jsem mladé rodině pomáhala, někdy penězi, jindy hlídáním dětí, aby si syn a jeho žena mohli odpočinout.
Se snachou jsme si příliš nerozuměli, ale nehádali jsme se. Její první manžel platil alimenty, ale s vlastní dcerou nechtěl komunikovat.
Loni se vnučka vdávala, ale na svatbu jsme se synem nebyli pozváni, protože řekli, že na hostině budou jen rodinní příslušníci, a my jsme, jak se ukázalo, nebyli její součástí.
Syn sice dívku vychoval, staral se o ni deset let. Místo něj byl na svatbě její vlastní otec, který se kromě peněz do jejího života nijak nezapojoval.
Velmi mě to urazilo, protože jsem dívku vždy považovala za svou vnučku a starala se o ni, ale rozhodla jsem se mlčet. Můj syn také mlčel, i když bylo jasné, že se v této situaci cítí velmi nepříjemně.
Asi před rokem jsem zdědila jednopokojový byt. Našla jsem si nájemníky a dostávám malý příplatek k důchodu.
Nedávno mi volala snacha, že její dcera čeká dítě, ale nemá peníze na vlastní byt a prosí, aby se vnučka s manželem nastěhovali do mého bytu, který momentálně pronajímám.
Ukázalo se, že si nejsme tak blízké, abych dostala svatební oznámení, ale pokud jde o byt, jsem přece jen babička.
Zatím jsem na žádost neodpověděla, ale nejspíš odmítnu. Možná je hloupé vzpomínat na to, co se stalo, ale nedokážu odpustit. Zajímalo by mě, jak můj syn dokázal zapomenout na to ponížení a dál žít se svou ženou.
Hlavní foto: youtube