Bylo mi šedesát. Jsem už babičkou, ale ne takovou, jakou by si přála moje dcera. Nedávno jsme se hodně pohádaly. Nechci se starat o vnoučata - proto je dcera nešťastná. Měla jsem těžký život, všechen svůj čas jsem věnovala manželovi a dětem. Nyní je můj manžel nemocný a vyžaduje nepřetržitou péči, což také stojí hodně úsilí.

Mám dvě vnoučata. Dcera si vždycky stěžuje, že je to pro ni těžké, ale já jsem své děti také vychovala bez pomoci příbuzných. Moji rodiče žili daleko a manžel byl stále v práci. Byl v armádě a často jsme se stěhovali, takže jsem neměla ani přátele. Byla jsem zaneprázdněná svými dětmi, vůbec jsem nemyslela na sebe. Cítila jsem se unavená, ale mlčela jsem.

Dceři je teď pětatřicet, ale nepracuje. Dřív jsem jí vždycky hlídala děti, aby mohla navštěvovat kamarádky a vyřizovat své záležitosti. Ale v poslední době mě začala zneužívat - vnoučata jsou častěji u mě než u rodičů.

Jezdí na dovolenou a kluky nechávají v mé péči. Myslí si, že dovolená s dětmi znamená nedostatek odpočinku. Nikdo nebere v úvahu, že se rychle unavím, protože už jsem starší. Nedávno mi dcera řekla, že jede s manželem na čtrnáct dní do Egypta, takže vnoučata zůstanou se mnou. Nesouhlasila jsem s tím, jak jsem byla informována, nikdo se mě ani nezeptal, jestli s nimi mohu zůstat.

Rodiče jejího manžela bydlí nedaleko, mohli by se o vnoučata postarat, ale jezdí jen na prázdniny. Jsem unavená, tak jsem o tom řekla svým dětem. Mám vysoký tlak, manželův stav se zhoršuje. Kde vezmu sílu starat se čtrnáct dní o dvě děti?

Dcera se urazila a nazvala mě sobeckou. Bylo mi jí líto. Kupovala jsem jí módní oblečení, když jsem sama chodila v šatech starých deset let. Rozmazlovala jsem ji, chtěla jsem vychovat šťastné a vděčné dítě. Chtěla jsem, aby pochopila, že ji podporuji, ale asi mi něco uniklo.

Nikdy předtím jsem jí nic neodpírala. Ale jakmile jsem to udělala, stala jsem se špatným člověkem. Cítím se hrozně, ale nechci jít proti svým zásadám. Jsem teď ve věku, kdy chci odpočívat, ne běhat s míčem a hrát si na honěnou. Jsem unavená, je čas myslet na sebe.

Moje dcera si prostě myslí, že jí to dlužím. Chtěla jsem se s ní usmířit a všechno jí vysvětlit, ale ona mě ani neposlouchá. Manžel je na mé straně, ale do konfliktu se nehodlá zapojit. Myslím, že mě dcera brzy pochopí. Nedělám to ze zlé vůle. Chci být pochopena, ne jen využívána.

Chci být důležitá, ne jen potřebná. Byla jsem dobrá máma, ale budu babička, jaká jsem. Jsem snad zrůda? Co byste dělali na mém místě?

Hlavní foto: youtube