Manžel odešel před pěti lety ke kolegyni z práce. Minulý týden zavolal a řekl, že udělal největší chybu svého života. Poprosil, abych otevřela dveře. Stál před panelákem s kufrem.

Sousedky říkaly, že jsem to zvládla obdivuhodně. Že jiná by se po něčem takovém zhroutila, ale já ne, já Libuše Kopecká, vedoucí směny, matka dvou dospělých dětí, ta se nezhroutí.

Nevěděly, že jsem první tři měsíce po jeho odchodu spávala v oblečení, protože mě večer co večer přepadal pocit, že budu muset utéct.

Teď jsem stála u okna svého bytu na Jižních Svazích ve Zlíně a dívala se dolů na parkoviště. Lubomír. S kufrem. S tím naším kufrem - tím, co měl na boku ještě nálepku z kempu v Omiši. Foukal květnový vítr a on tam stál v bundě, kterou jsem mu kupovala k padesátinám.

Telefon na parapetu vibroval. Nezdvihla jsem ho.

Dvě hodiny předtím mi volala Tereza. "Mami, táta přijede do Zlína. Prosím tě, vyslechni ho. Je nemocný."

Nemocný. To slovo mě zastavilo uprostřed utírání sporáku. Hadřík v ruce, rádio hraje Hanu Zagorovou a Tereza mi říká, že Lubomír potřebuje bypass. Operace za tři týdny v Olomouci. Po operaci dva měsíce rekonvalescence. A Jana - Jana z účetního oddělení městského úřadu, Jana, kvůli které rozbil rodinu - ho měsíc po diagnóze vyhodila z bytu.

- Terezko. Tvůj otec má rodinu. Má tebe, má Radka.
- Radek s ním nemluví, to víš. A ke mně se nevejde, mami, víš, jak bydlíme.

Věděla jsem. Tereza s manželem a malou Aničkou v garsonce v Otrokovicích. Tři lidi na čtyřiceti metrech.

- A co ty, mami? řekla Tereza hlasem, ve kterém jsem slyšela všechno - strach o tátu, špatné svědomí, ale taky opatrný výpočet. U tebe je pokoj volný. Radkův starý pokoj.

Radkův starý pokoj. Kde teď stálo moje žehlicí prkno a Honzova sportovní taška, protože Honza u mě trávil víkendy. Honza, který přišel do mého života před dvěma lety - tichý, spolehlivý Honza, řidič autobusu městské dopravy, rozvedený, se synem v Praze. Honza, který mě naučil, že ne každý muž odchází.

- Terezko, já mám Honzu.
- Já vím, mami. Ale táta - to je táta.

A pak mi řekla něco, co mě zasáhlo víc než cokoliv o bypassech a diagnózách. Že Lubomír jí poslední tři roky posílal peníze na Aničky taneční kroužek. Každý měsíc. Na účet. Bez jediného slova. Tereza mi o tom neřekla, protože - "nechtěla jsem otvírat rány, mami."

Tři roky. Třicet šest plateb na účet. Třicet šest důkazů, že ten muž, o kterém jsem si pět let říkala, že nás všechny vymazal - vymazal jenom mě.

Položila jsem telefon a sedla si na židli v kuchyni. Hadřík pořád v ruce, mokrý a studený. Hana Zagorová zpívala dál, něco o štěstí, a já jsem měla chuť to rádio vyhodit z okna.

Večer přišel Honza. Chtěl vařit, jako každý pátek - jeho hovězí guláš, ke kterému vždycky kupoval rohlíky v pekárně na rohu, protože supermarketové neměl rád. Podívala jsem se na něj, jak stojí u sporáku v mém bytě, v mé kuchyni, s mou zástěrou, a řekla jsem mu to.

Odložil vařečku. Otočil se ke mně. Tichý Honza, klidný Honza - ale v očích mu něco ztvrdlo.

- Libuše, já to neudělám. Nebudu bydlet pod jednou střechou s chlapem, kterej tě opustil.
- On by byl v Radkově pokoji. Po operaci. Dva měsíce.
- A pak? Pak co? Pak odejde? Nebo zůstane? A já budu kde?

Neodpověděla jsem, protože jsem odpověď neznala.

- Jestli ho sem nastěhuješ, tak já odcházím. Ne z pomsty. Ale protože to nepřežiju, řekl. Sednul si, opřel lokty o kolena a díval se na podlahu. Já přece vím, jaký je to pocit, když tě někdo vymění. To nezvládnu podruhé.

Honza odešel v deset. Bez guláše, bez rohlíků, bez dobré noci. A ve čtvrt na jedenáct jsem se podívala z okna a uviděla Lubomíra.

Zavolala jsem Radkovi. Bylo pozdě, ale Radek pracuje na noční v tiskárně.

- Mami, jestli ho pustíš dovnitř, tak já -
- Radku, je nemocný.
- Když odcházel, taky jsme byli nemocný. Terezka brečela každej večer. Ty jsi nespala. A on se staral o svoji Janu. Tak ať se teď o něj stará ta Jana.
- Jana ho vyhodila.
- No vida. Tak si vybral správně, ne?

Radkův hlas. Tvrdý, definitivní. Jako by mu bylo šedesát, ne třicet. Zavěsil a já zůstala s telefonem v ruce a s mužem pod oknem.

Sjela jsem výtahem dolů.

Zblízka vypadal, jako by za těch pět let zestárl o patnáct. Šedivý, kruhy pod očima, bunda z padesátin mu seděla těsně - ne proto, že přibral. Spíš jako by se do sebe scvrkl a bunda zůstala stejná.

- Libuši, já vím, že nemám právo -
- Nemáš.
- Ale nemám kam jít.

Stáli jsme naproti sobě u vchodu do paneláku. Voněl šeřík z předzahrádky přízemního bytu. Někde nad námi otevřel někdo okno a ozval se zvuk televize.

Pak jsem udělala něco, co nedokážu vysvětlit ani sobě. Vytáhla jsem z kapsy klíče - ne od svého bytu. Od bytu paní Součkové ze třetího patra. Osmdesátiletá Součková byla od února v domově pro seniory a já jí chodila zalévat květiny.

- Třetí patro, byt číslo osm. Čisté povlečení je ve skříni. Ráno si promluvíme.
- Libuši -
- Ráno, Lubomíre.

Otočila jsem se a šla ke schodům. Výtahem jsem nechtěla - potřebovala jsem těch pět pater nahoru projít po svých, krok za krokem. Nemyslela jsem. Počítala jsem schody.

V bytě jsem sedla na gauč. Na stole ležela Honzova zapomenutá vařečka. Na ledničce magnetka z Chorvatska, z poslední společné dovolené s Lubomírem, dvanáct let stará. Vedle ní magnetka z Luhačovic, kam mě loni vzal Honza.

Zavolala jsem Tereze.

- Táta je ve třetím patře u Součkové. Dočasně.
- Mami, děkuju -
- Neděkuj. Ještě nevím, jestli jsem udělala správně.

Pak jsem zavolala Honzovi. Nezvedl. Zkusila jsem to znovu. Pípnutí hlasové schránky.

Odložila jsem telefon. Sundala boty. Zhasla. Ležela jsem v tichu a poslouchala, jak pode mnou, o dvě patra níž, chodí někdo po bytě paní Součkové. Tiché kroky na linoleu. Zvuk tekoucí vody. Pak ticho.

Dvě magnetky na ledničce. Dva muži. Jeden pode mnou, druhý neodpovídá.

Usnula jsem s vědomím, že ráno budu muset udělat něco, na co nemám návod. A že cokoliv udělám - někoho ztratím.