Dvě stě padesát tisíc korun. Tolik mě stál jeden rozhovor s vlastní dcerou.

Jmenuji se Dorota, je mi padesát osm let a třicet dva let jsem pracovala jako zdravotní sestra v okresní nemocnici. Kdo zná ty platy, ten ví - každá koruna odložená stranou byl malý zázrak.

Nejezdila jsem na dovolené. Nevyměnila jsem pohovku, i když mě její pružiny roky tlačily do zad. Nosila jsem jedny boty dvě, tři sezóny. Protože jsem věděla, proč to dělám.

Šetřila jsem pro Katku. Pro svou jedinou dceru. Když za mnou přišla v dubnu roku 2022, sedla si ke kuchyňskému stolu - ke stejnému, u kterého si jako dítě psala úkoly - a řekla:

„Mami, Lukáš mě požádal o ruku.“

Rozplakala jsem se štěstím. Opravdu. Katce tehdy bylo třicet a já už se začínala bát, že zůstane sama. Lukáš působil slušně - inženýr, pracoval ve stavební firmě u Prahy, na svátky mi vždycky přivezl květiny.

A pak Katka dodala tišeji:

„Jenže mami… my nemáme na svatbu.“

Tehdy jsem ještě netušila, že tahle věta všechno změní.

Neptala jsem se kolik. Neptala jsem se na podrobnosti. Řekla jsem jen: „Kolik potřebujete, holčičko?“ Katka odvrátila oči, jako by ji ta otázka bolela, a zašeptala: „Dvě stě padesát tisíc. Ale po svatbě ti to vrátíme, mami. Slibuju. Lukáš dostane v létě prémie za projekt.“

Dvě stě padesát tisíc. Všechno, co jsem měla. Doslova - celý můj finanční polštář, třicet let šetření nejdřív v obálce, pak na termínovaném účtu. Pamatuju si, jak jsem druhý den šla do banky. Třásly se mi nohy, ale ne strachy. Pýchou. Protože jsem mohla dceři dát něco, co moje máma nikdy dát nemohla mně.

Svatba byla v červnu. Krásná. Osmdesát hostů, sál kousek za Prahou, s výhledem na řeku. Katka vypadala jako z pohádky. Lukáš brečel, když ji viděl v šatech. A já seděla v první řadě a říkala si: stálo to za to. Každá neprožitá dovolená, každá zašitá bunda - stálo to za to.

Po svatbě jsem čekala trpělivě. Červenec uplynul, prémie nikde - „posunuli projekt, mami, znáš to ve stavebnictví“. Dobře, chápu. V září jsem zavolala opatrně: „Katko, víš, chtěla jsem si zase něco odložit, pro jistotu…“ Odpověděla: „Mami, dej nám chvíli, teprve se zařizujeme.“

Zařizovali se krásně. Nová sedačka, televize přes půl stěny, v prosinci dávala na Facebook fotky z Tenerife. Dívala jsem se na ty fotky na svém starém telefonu, v kuchyni, kde mi už pět let kapal kohoutek, a opakovala si: nezáviď. Je to tvoje dcera. Vždyť ti to vrátí.

Rok. Dva roky. Tři.

Pokaždé, když jsem téma otevřela, Katka znervózněla. „Mami, netlač na mě.“ „Mami, máme hypotéku.“ „Mami, teď se to nehodí.“ Naučila jsem se neptat. Bávala jsem se, že když zatlačím moc, ztratím ji. Že přestane volat. Že nepřijde na Vánoce.

A pak přišel únor roku 2025.

Volala jsem, protože jsem dostala výsledky vyšetření a lékař řekl, že potřebuji zákrok. Nic vážného, ale musela jsem jít soukromě - jinak bych čekala půl roku. A poprvé po dlouhé době jsem řekla napřímo:

„Katko, potřebuju ty peníze zpátky. Aspoň část.“

Ticho. Dlouhé, hutné ticho, jako by vypadl signál. A pak Katka promluvila tónem, který jsem u ní nikdy neslyšela. Chladným. Cizím.

„Mami, jaké peníze? To byl svatební dar. Rodiče dávají dětem na svatbu, tak to prostě chodí.“

Zamrkala jsem. Sedla jsem si. Jako by na mě někdo vylil kýbl ledové vody.

„Katko, ty jsi slíbila. Ty i Lukáš jste slíbili, že to po svatbě vrátíte.“

„Nic takového jsem neslíbila. Asi si to pleteš, mami. Možná bys měla zajít k doktorovi.“

Zavěsila.

Seděla jsem pak v kuchyni hodinu. Možná dvě. Čaj vystydl. Venku se setmělo. A já nemyslela na peníze. Myslela jsem na to, jak jsem ji před třiceti lety kojila na té samé židli. Jak ke mně běžela s pláčem, když si rozbila koleno. Jak jsem ji držela za ruku první den ve škole.

Dvě stě padesát tisíc korun.

Ne, nelámaly mě peníze. Zlomila mě ta jedna věta: „Možná bys měla zajít k doktorovi.“ Protože znamenala: jsi stará. Pleteš si věci. Tvoje paměť nemá váhu.

Píšu to ne proto, že chci veřejný soucit. Píšu to, protože vím, že nejsem jediná. Protože někde teď sedí jiné matky - s prázdnými účty a plnými srdci - a bojí se zeptat vlastních dětí: „Pamatuješ, že jsi to měl vrátit?“

Katce nevolám. Ona taky ne. Na Velikonoce přišla SMS: „Veselé svátky, mami.“ Čtyři slova. Bez otázky, jak se mám. Bez zájmu o výsledky.

Někdy si říkám, že jsem si od ní měla vzít potvrzení. Ale kdo si bere potvrzení od vlastního dítěte?

Kdo čeká, že dcera, která na svatbě plakala štěstím a šeptala ti „děkuju, mami“, jednou řekne, že se to nikdy nestalo?

Je mi padesát osm let. Bolí mě záda, mám staré auto a prázdný účet. Ale nejvíc mě nebolí tohle.

Nejvíc mě bolí, že až bude mít Katka jednou vlastní dceru - možná konečně pochopí.

Jenže tehdy už bude pozdě říct promiň.