Každý den v šest ráno jedu autobusem k snaše hlídat ročního vnuka. Minulý týden jsem onemocněla a nemohla jsem přijít. Syn napsal: "Museli jsme si vzít den volna. Víš, kolik nás to stálo?"
Ta zpráva přišla ve čtvrtek v devět ráno. Ležela jsem v posteli s horečkou třicet osm a půl, na nočním stolku šálek vlažného čaje s citronem, a telefon pípnul. Přečetla jsem si tu větu dvakrát a podruhé jsem ji přečetla nahlas, jako bych potřebovala slyšet, jestli opravdu zní tak, jak vypadá na displeji.
Zněla.
Odložila jsem telefon displejem dolů na deku a dívala se na strop. Na ten strop se dívám šestadvacet let - od chvíle, kdy jsme se s Láďou nastěhovali do dvoupokojového bytu na sídlišti v Ústí.
Láďa tu se mnou sedm let nebydlí, leží na hřbitově na Střekově, ale ten strop je pořád stejný. Drobná prasklina nad lustrem, která se každý rok trochu prodlouží. Někdy si říkám, že ta prasklina roste se mnou - pomalu, tiše, a nikdo si jí nevšímá.
Jmenuju se Milada, je mi čtyřiašedesát a dva roky jsem v důchodu. Předtím jsem šestadvacet let roznášela poštu po Krásném Březně - v dešti, ve sněhu, v tom ústeckém větru, co vám v listopadu projede bundou jako nůž. Nohy mám z toho dodnes oteklé, kolena bolí od schodů. Ale to nikoho nezajímá, protože babičky přece nebolí. Babičky hlídají.
Tomáš se narodil, když mi bylo osmadvacet. Byl to klidný kluk, tichý, ve škole jedničkář. Láďa na něj byl pyšný - náš syn, ten to dotáhne dál než my. A dotáhl. Vystudoval ekonomku v Praze, dostal místo v logistické firmě v Teplicích, oženil se s Petrou, vzali si hypotéku na byt v novostavbě. Všechno podle plánu. Když se před čtrnácti měsíci narodil Kubíček, volal mi z porodnice a hlas se mu třásl radostí.
- Mami, je to kluk. Čtyři kilo deset.
A pak, ještě než Petra přišla z nemocnice, přišla ta druhá věta.
- Mami, my bychom potřebovali, jestli bys mohla... no, hlídat. Každý den. Školky berou až od tří let a soukromá je za pět tisíc měsíčně, to si nemůžem dovolit k hypotéce.
Neřekla jsem ne. Jak bych mohla? Je to můj vnuk. Je to můj syn. A co jiného bych dělala - seděla doma a dívala se na ten strop s prasklinou?
Od ledna loňského roku vstávám každý den v pět. V půl šesté zamknu byt, sejdu tři patra po schodech, co mi pokaždé připomenou, že kolena nejsou, co bývaly. Na zastávce u Lidlu čekám na autobus v 6:07.
Třicet pět minut do Teplic. Pak deset minut pěšky od nádraží k jejich novostavbě. V 6:55 zvoním, Petra mi otevře ve spěchu, Kubíček většinou ještě spí. Petra odchází v sedm, Tomáš už bývá pryč od šesti.
A já zůstávám. Krmím, přebaluju, vařím kaši, chodím na procházku s kočárkem kolem sídliště, zpívám písničky, čtu knížky s obrázky zvířat, uklízím, co Kubíček rozhodí, a ve čtyři odpoledne přijde Petra nebo Tomáš a já se obléknu a jedu domů. Doma jsem kolem pěti. Uvařím si polévku, pustím televizi, a usnu u Doktora Martina, protože na víc nemám sílu.
To dělám pět dní v týdnu. Bez smlouvy, bez výplaty, bez dovolené.
Nikdy jsem si nestěžovala. Jednou jsem to zkusila - naznačila jsem Tomášovi, že mě bolí záda a jestli by nemohli aspoň jednou týdně zařídit někoho jiného. Podíval se na mě, jako bych řekla něco nepochopitelného.
- A koho? Víš, kolik stojí chůva? Tři stovky na hodinu. To je za den víc, než vyděláš za měsíc.
Nevydělávám nic, Tomáši. Jsem v důchodu. Ale to jsem neřekla. Místo toho jsem přikývla a další ráno zase vstala v pět.
Minulý týden v úterý jsem se probudila a věděla jsem, že nikam nepojedu. Bolelo mě v krku tak, že jsem nemohla polykat, hlava mi hořela a nohy se pode mnou třásly. Zavolala jsem Tomášovi v šest ráno.
- Tomáši, já dneska nemůžu. Mám horečku.
Chvíli ticho. Pak povzdech.
- No jo. Tak jo. Tak já zavolám Petře, jestli se nějak domluví v práci.
Žádné "vyzdrav se, mami". Žádné "potřebuješ něco?". Jen organizační problém, který jsem jim svou nemocí způsobila.
Ve čtvrtek přišla ta zpráva. "Museli jsme si vzít den volna. Víš, kolik nás to stálo?"
Nepsala jsem nazpátek. Co bych napsala? Že mě to stálo čtrnáct měsíců ranního vstávání za tmy? Že jsem za tu dobu neutratila víc za jízdné autobusem, než kolik mi syn dal k narozeninám - což bylo nic, protože zapomněl? Že jsem kvůli hlídání přestala chodit na rehabilitaci kolen, protože jsem neměla čas? Že jsem na Dušičky nemohla na Láďův hrob, protože to vypadlo na všední den a já hlídala?
Petra mi zavolala v pátek večer. Hlas měla tichý, skoro omluvný.
- Milado, jak se cítíte? Tomáš... on to tak nemyslel. Víte, jak je ve stresu v práci, šéf mu vyhrožuje, že ho přeřadí na nižší pozici, a ta hypotéka...
- Já vím, Petro, - řekla jsem. - Já vím.
A myslela jsem to upřímně. Vím, že Tomáš je pod tlakem. Vím, že se bojí. Vím, že ta hypotéka je dvacet pět let závazek a že každý den volna znamená minus na výplatní pásce. Vím, že nežije lehký život. Ale taky vím, že jsem jeho matka, ne zaměstnankyně. A zaměstnankyni aspoň platíte nemocenskou.
V sobotu jsem se poprvé za týden oblékla a vyšla ven. Šla jsem pomalu, protože nohy ještě nechtěly pořádně, a posadila se na lavičku u řeky. Labe teklo pomalu, šedozelené, jako vždycky. Na druhém břehu někdo venčil psa. Normální sobotní ráno v Ústí. A já seděla na lavičce a přemýšlela, jestli zítra - v neděli - zavolá Tomáš. Ne kvůli hlídání, to v neděli nepotřebuje. Prostě - zavolá.
Nezavolal.
V pondělí ráno jsem vstala v pět. Oblékla se, zamkla byt, sešla ty tři patra a na zastávce u Lidlu čekala na autobus v 6:07. Ne proto, že bych se cítila úplně dobře. Ne proto, že bych zapomněla na tu zprávu. A ne proto, že bych neměla jinou možnost - vždycky je přece nějaká možnost.
Jela jsem, protože na pohovce v tom teplickém bytě leží plyšový medvěd, kterého jsem Kubíčkovi koupila na Vánoce. Kubíček ho nosí všude. Říká mu "ba" - to je zatím jeho slovo pro všechno, co má rád. Když přijdu ráno a on mě uvidí z postýlky, zvedne toho medvěda a řekne "ba". A natáhne ke mně ruce.
Kvůli tomu "ba" vstávám v pět.
Ale ta zpráva - ta zpráva mi zůstala v telefonu. Nesmazala jsem ji. Občas si ji otevřu a přečtu. Ne proto, abych se trápila. Spíš proto, abych nezapomněla, že láska a vděčnost nejsou totéž. Že můžete milovat člověka celý život, dát mu všechno, co máte - a on vám jednoho dne pošle zprávu, ve které spočítá, kolik ho stojíte.
A vy vstanete, obléknete se a jedete. Protože to "ba" od vnoučka - to je jediná výplata, kterou nikdo nemůže spočítat.