Muž ráno odešel pro housky a už se nevrátil. Po dvou hodinách zavolala sousedka - viděla, jak nasedal do auta s kufrem, který jsem mu sama minulý týden pomáhala balit na služební cestu
Telefon zazvonil, když jsem zrovna loupala brambory na oběd. Růžena ze čtvrtého patra, hlas napjatý jako struna. "Marto, já nevím, jestli mám do toho strkat nos, ale - viděla jsem Láďu.
Před hodinou nasedal dole do auta. A měl s sebou ten velký modrý kufr." Nůž mi vyklouzl z ruky a spadl na linoleum. Velký modrý kufr. Ten, co jsem mu ve čtvrtek pomáhala balit na služební cestu do Liberce.
Láďa přitom odešel v devět ráno. V teplákách a s igelitkou. Pro housky do Jednoty na rohu. "Chceš tvarohovou nebo makovou?" zeptal se ještě ve dveřích. "Obě," řekla jsem. A on kývl, vzal si klíče od auta a odešel.
Teď bylo jedenáct a já stála v kuchyni se syrovou bramborou v jedné ruce a telefonem ve druhé a Růžena mi vysvětlovala, že můj muž odjel s kufrem, který měl ležet na skříni.
Podívala jsem se do chodby. Boty na místě - ty pracovní, těžké. Ale polobotky, ty hnědé, co si kupoval v létě - ty chyběly. Otevřela jsem šatní skříň. Chyběly tři košile, svetr, sako. A ta malá taštička s doklady, kterou nosil v bundě.
Jednatřicet let. Tolik jsme spolu byli. Poznali jsme se v osmdesátém devátém, na zábavě v kulturáku ve Vizovicích - já tehdy dělala v Bati na lince, on jezdil s náklaďákem po kraji. Vysoký, tichý, s rukama jako lopaty.
Nebyl to romantik. Nikdy mi nenosil květiny, nepsal básničky. Ale když se Tomáš narodil, stál celou noc pod okny porodnice, protože ho dovnitř nepustili. A když jsem po Pavle měla komplikace, vzal si dovolenou a měsíc vařil, pral, vstával k malé v noci. Tohle byl Ladislav. Spolehlivý jako hodiny na radnici.
Nebo jsem si to myslela.
První hodiny jsem mu volala. Telefon zvonil, ale nezvedal. Napsala jsem zprávu: "Kde jsi? Růžena tě viděla s kufrem." Nic. Další: "Láďo, ozvi se, mám strach." Nic. Třetí: "Aspoň napiš, že jsi živý." Na tu přišla odpověď až večer. Dvě slova: "Jsem v pořádku."
Tři dny jsem nikomu neřekla. Chodila jsem do práce - dvacet let vedu směnu v továrně na plastové díly na okraji Zlína, čtyřicet lidí pode mnou, výrobní plány, reklamace, hlášení. Lidi kolem mě mluvili, já odpovídala, podepisovala papíry, řešila problémy s lisem na třetí lince. A celou dobu jsem měla v hlavě jedinou myšlenku: kde spí.
Zavolal po týdnu. Hlas měl podivně měkký, skoro omluvný. "Marto, potřebuju čas. Prosím tě, nedělej z toho scénu."
- Scénu? Láďo, ty jsi odešel pro housky.
- Já vím.
- Víš? A co mám říct lidem? Tomášovi? Pavle?
- Řekni, že jsem na montáži.
- Na montáži. V teplákách a s kufrem na Liberec.
Zavěsil.
Neřekla jsem Tomášovi ani Pavle. Ne kvůli Láďovi - kvůli sobě. Nedokázala jsem to vyslovit nahlas. "Tvůj otec odešel." Znělo to jako věta z filmu. Ne jako něco, co se děje ve Zlíně, na sídlišti, ženě, která celý život vstává v pět ráno a v sobotu dělá svíčkovou.
Informace přicházely po kapkách. Růžena - ta samá Růžena - zjistila od své švagrové, že Ladislava viděli v Kroměříži. S nějakou ženskou. Blondýna, kolem padesáti, prý pracuje v lékárně.
Nevím, jak se to po městě šíří, ale do měsíce to věděl celý dům. Sousedka z druhého patra se mě u popelnic zeptala, jestli "je to pravda s tím Láďou", a já řekla: "Který Láďa?" a odešla tak rychle, až jsem zakopla o obrubník.
Dva měsíce. Šedesát dva dní, přesně. Vstávala jsem, šla do práce, vracela se, vařila pro jednoho, dívala se na televizi, zhasínala. Byt byl tichý. Neuvěřitelně, děsivě tichý. Třicet let jsem si stěžovala, že Láďa chrápe. Teď jsem ležela v posteli a poslouchala tikání hodin v obýváku a říkala si, že takhle to bude vypadat navždycky.
Pavla se nakonec dozvěděla sama - zavolala otci k narozeninám a on se prořekl. Přijela z Brna v slzách, chtěla jet do Kroměříže a "říct mu, co si o něm myslí". Zastavila jsem ji. Ne proto, že bych ho chránila. Ale protože ta představa - moje dcera, jak křičí na cizí ženskou přede dveřmi bytu v Kroměříži - ta představa mi připadala ještě horší než samota.
Přišel v úterý večer. Bez ohlášení. Zazvonil, jako by šel od sousedů. Stál na chodbě v tom saku, co mu chybělo ze skříně, a v ruce držel igelitku z pekárny. Housky.
- Můžu dovnitř?
- A kam jinam bys šel.
Nevím, proč jsem to řekla. Ani nevím, jakým tónem. Ustoupila jsem a on vešel. Zul si boty - ty hnědé polobotky - a postavil je na botník. Přesně na to místo, kde stávaly vždycky. Jako by odešel před hodinou, ne před dvěma měsíci.
Sedli jsme si do kuchyně. Uvařila jsem čaj - zvyk, automatika. On seděl u stolu a díval se na ubrus. Nový ubrus. Ten starý, zelený s květy, co ho pamatoval, jsem vyhodila třetí týden po jeho odchodu. Vyhodila jsem ho, protože na něm byly připálené fleky od jeho cigaret a já se na ně nemohla dívat.
- Marto, já vím, že jsem -
- Nelži mi. To je jediné, o co tě prosím. Nelži.
- Jmenuje se Blanka.
- To vím.
- Skončilo to.
- A to mě má zajímat proč?
Mlčel. Pak řekl: "Nemám kam jít."
A já seděla naproti svému muži, kterého znám třicet jedna let, a dívala se na jeho ruce - velké, rozpraskané, s černými linkami v záhybech kůže, které žádné mýdlo nevymyje. Ruce, co držely naše děti. Co opravily každý kohoutek v bytě. Co mě jednou, dávno, hladily po vlasech, když jsem brečela nad tátovým pohřbem.
Ustlala jsem mu na gauči v obýváku. Vytáhla čisté povlečení - to modré, pro hosty - a položila ho na sedačku. On se díval, jak prostírám, a neřekl nic. Pochopil. Nebo nepochopil, to je jedno. Lehl si a já zavřela dveře ložnice.
Ležela jsem ve tmě a poslouchala, jak se převaluje za zdí. Třicet let vedle mě. Dva měsíce beze mě. A teď za zdí, na hostovském povlečení, protože "nemá kam jít".
Ráno jsem vstala v pět, jako vždycky. On ještě spal. Uvařila jsem kafe - dva hrnky, automaticky. Postavila jsem ten jeho na stůl a odešla do práce.
Celou směnu jsem přemýšlela. Ne o tom, jestli ho miluju - to slovo mi v šestapadesáti připadá jako z jiné planety. Přemýšlela jsem o tom gauči. O tom modrém povlečení. O tom, jak jsem mu uvařila kafe, aniž bych se rozhodla, jestli chci, aby tam ještě bylo, až se vrátím.
Vrátila jsem se v půl čtvrté. Boty na botníku. Kufr v chodbě. V kuchyni umyté nádobí a na stole dvě housky z pekárny na rohu.
Sedla jsem si ke stolu a dlouho se na ně dívala.
Nevím, co udělám zítra. Nevím, jestli mu řeknu "zůstaň" nebo "odejdi". Nevím, jestli to, co cítím, je odpuštění, nebo jen únava z toho být sama. Vím jen, že tamty dvě housky ležely na stole přesně tam, kde je pokládal třicet let. A já si nedokázala říct, jestli mě to uklidňuje, nebo děsí.