Sousedka z vedlejšího paneláku mě zastavila u kontejnerů a řekla: „Paní Kristýno, já už nemůžu dál mlčet." Ukázalo se, že tři roky vídává mého manžela ve čtvrtky na lavičce před lékárnou s tou samou ženou. Je mi 65 let a celé tři roky jsem si myslela, že chodí hrát šachy ke kamarádovi.
Ten čtvrtek ráno jsem si ještě česala vlasy před zrcadlem v předsíni a říkala si, že Miloš vypadá na svůj věk pořád dobře. Holil se, i když šel jen ke Standovi hrát šachy.
Takhle to u nás fungovalo od podzimu 2022. Miloš odešel do důchodu v červnu toho roku a já se bála, že bude sedět doma, koukat do zdi a štvát mě. Znáte to. Čtyřicet let chodíte každý den do práce a najednou nic.
On byl celý život strojní inženýr, vždycky měl program, vždycky věděl, co dál. A pak najednou vstával v devět, loudal se po bytě v teplákách a ptal se mě, co je k obědu, už v deset dopoledne. Takže když v říjnu přišel, že ho Standa přemluvil na pravidelné čtvrteční šachy, řekla jsem: výborně. Jdi. Užij si to.
A on chodil. Každý čtvrtek. Po obědě si vzal čistou košili, občas i sako, a odešel. Vrátil se kolem páté, někdy později. Já si zatím pouštěla Ulici nebo něco na Primě, zalila jsem muškáty na balkoně, zavolala dceři Markétě do Prahy. Mívaly jsme takové ty čtvrteční hovory, kdy jsem jí vyprávěla, co nového u nás na sídlišti, a ona mi zas něco o vnučce Elišce. Zaběhnutý pořádek. Tři roky.
Jednu věc jsem si ale všímala, i když jsem ji nikdy nepojmenovala nahlas. Miloš před odchodem voněl. Víc než jindy. Ta jeho kolínská, co ji dostával od syna k Vánocům, se normálně ve vzduchu sotva udržela. Ale ve čtvrtek zůstávala v předsíni ještě hodinu po jeho odchodu. A ty košile.
Vždycky čistá, vyžehlená. Jednou jsem mu řekla, že ke Standovi do bytu si nemusí brát to bílé polo, co nosí jen na návštěvy. Odpověděl, že člověk by měl vypadat slušně, i když jde jenom přes ulici. Říkala jsem si, to je hezké. Důstojnost staršího muže.
Koncem dubna, bylo to zrovna předposlední čtvrtek v měsíci, jsem vzala pytel s plasty a šla dolů ke kontejnerům. Bylo kolem šesté, vzduch vlažný, na sídlišti to vonělo čerstvě posekanou trávou z toho pásu podél chodníku.
U kontejnerového stání stála Blanka z vedlejšího vchodu. Znám ji roky, bývalá poštovní doručovatelka, taková drobná energická ženská kolem sedmdesáti, která zná na sídlišti každého a o každém ví všechno. Vždycky jsme se pozdravily, prohodily pár vět o počasí, a šly dál. Ale tentokrát se na mě podívala jinak. Položila ruku na plechové víko kontejneru a to víko pod jejími prsty dunivě zadrnčelo.
„Paní Kristýno, já už nemůžu dál mlčet," řekla Blanka a opřela se o ten kontejner, jako by se potřebovala o něco opřít.
Stála jsem tam s tím pytlem plastů v ruce a čekala. Blanka se nadechla a začala mluvit. Říkala, že každý čtvrtek, pravidelně kolem druhé odpoledne, když chodí do lékárny na Masarykově pro své léky na tlak, vídá Miloše na lavičce před tou lékárnou. Ne samotného. S ženou. Kolem šedesáti, světlé vlasy, vždy upravená, vždy ta samá. Sedí vedle sebe. Někdy se drží za ruce.
„Asi je to omyl," řekla jsem. „To bude Standova žena, možná se jen potkali."
Blanka zavrtěla hlavou. „Paní Kristýno, já si toho všímám přes dva roky. Vždycky stejný den. Vždycky stejná lavička. A jednou, to bylo loni na podzim, jsem je viděla vstát a jít spolu do parku. Ruku v ruce."
Neřekla jsem nic. Hodila jsem ten pytel do kontejneru a šla zpátky nahoru. Čtvrté patro. Výtah jel pomalu, jak vždycky. Mimochodem, ten výtah, to je kapitola sama o sobě, deset let ho opravují a pořád skřípe, jako by chtěl říct, že taky nemá náladu nikoho nikam vozit. Ale to je vedlejší.
Byt byl tichý. Miloš ještě nebyl doma. Sedla jsem si do kuchyně. Na poličce nad linkou stála šachovnice. Koupila jsem mu ji před dvěma lety k narozeninám. Pěkná, dřevěná, s vyřezávanými figurkami. Stála tam zaprášená. Figurky v dokonalé řadě, bílé i černé, jako by se jich nikdy nikdo nedotkl. Přejela jsem prstem po okraji desky a na bříšku prstu zůstal šedý proužek prachu.
Ne, to nic neznamená. Třeba hrají u Standy na jeho šachovnici. Třeba tu moji jen nemá rád, třeba mu nesedí velikost políček. Hledala jsem vysvětlení jako člověk, co hledá klíče a otvírá zásuvky, o kterých ví, že tam nikdy nebyly.
Pak jsem uviděla Milošův telefon. Ležel na nabíječce u mikrovlnky. Vzal ho vždycky s sebou, ale dneska zřejmě zapomněl. Nebo ne. Vlastně, vzpomínám si, říkal ráno, že mu nefunguje nabíjení a musí ho nechat déle. Vzala jsem ho do ruky. Odemkla jsem ho snadno, heslo měl pořád stejné, datum naší svatby. Otevřela jsem zprávy.
Od Standy nic. Žádná zpráva. Ani stará. Zato tam bylo číslo bez jména. Krátké zprávy, vždy ve čtvrtek. „Jako vždy?" A odpověď od Miloše: „Ano, ve dvě." Pak zas: „Jako vždy?" „Ano, ve dvě." Pořád dokola. Jako rozvrh hodin. Telefon tiše zabzučel v mé dlani a na displeji se objevila nová zpráva od toho čísla: „Bylo hezky. Příští čtvrtek jako vždy?"
Položila jsem telefon zpátky na nabíječku. Přesně na to místo, kde ležel. Sedla jsem si ke stolu. Třicet osm let manželství. Syn Tomáš v Brně, dcera Markéta v Praze, dvě vnučky. Společná dovolená v Chorvatsku ještě loni v srpnu. Jak je možné, že jsem nepoznala? Tři roky. Sto padesát šest čtvrtků, spočítala jsem to pak v hlavě, ne, vlastně jsem to nepočítala, to číslo mě napadlo až později a možná ani nesedí.
Vstala jsem, vzala tu šachovnici z poličky a postavila ji doprostřed kuchyňského stolu. Otřela jsem ji utěrkou. Figurky zůstaly v řadě. Čekala jsem.
Miloš přišel v pět hodin a dvanáct minut. Slyšela jsem, jak si v předsíni zouvá boty, jak věší bundu na věšák. Vešel do kuchyně a zastavil se. Díval se na šachovnici na stole.
„Jak dopadla partie?" zeptala jsem se.
„Remíza," řekl automaticky. Jako vždycky. Občas vyhrál, občas prohrál, občas remíza. Měl to nastřídané, aby to znělo věrohodně, to mi došlo až teď.
„Miloši, kdo je ta žena na lavičce před lékárnou?"
Stál v kuchyni. Ztuhl. „Jaká žena?"
„Ta, se kterou sedíš každý čtvrtek ve dvě. Tři roky."
Začal mluvit. Že to je nedorozumění, že Blanka, ta stará drbna, vždycky přeháněla, že to je kolegyně ze staré práce, že se jen potkávají náhodou. Mluvil a já ho poslouchala a dívala se na tu šachovnici a na ten prach, co zůstal v rýhách mezi políčky, kam utěrka nedosáhla.
Pak zmlkl.
Nechtěla jsem křičet. Nechtěla jsem hádat se. Nechtěla jsem plakat. Řekla jsem jedinou větu. „Tři roky jsi mi lhal každý čtvrtek a já ti vařila večeři, když ses vracel."
Miloš si sedl naproti mně. Sundal brýle. Protřel si oči. Neřekl nic.
Seděli jsme u toho stolu v kuchyni ve čtvrtém patře panelového domu v Ústí nad Labem a mezi námi stála šachovnice, na které se nikdy nehrálo. Figurky v dokonalé řadě. Venku někdo na sídlišti volal na psa.
Slyšela jsem ten hlas přes otevřené okno na balkoně, kde kvetly moje muškáty, a říkala jsem si, že zrovna ten zvuk, něčí cizí hlas volající „Azor, ke mně," budu mít s tímhle večerem spojený navždycky.
Je mi pětašedesát. Celé tři roky jsem si myslela, že chodí hrát šachy ke kamarádovi. Teď sedím u toho stolu, dívám se na zaprášenou šachovnici a říkám si, že tahle partie byla prohraná dávno. Jen nikdo neřekl šach mat.