Před více než 30 lety jsem porodila tři syny. A teď žádný z nich nechce pomáhat a starat se o své staré rodiče.
Když jsem byla mladá, nešetřila jsem síly ani zdraví a rodila děti. Celkem jich mám pět. Dvě dcery a tři syny. To bylo před třiceti lety. Nyní mají mé děti vlastní rodiny.
Můj vztah s dcerami je stále dobrý. Střídají se v tom, že mi chodí pomáhat uklízet a vařit. Všechny svátky slavíme společně.
Dům je velký, postavili jsme ho tak, aby v něm bylo dost místa pro všechny, protože dětí bylo pět!
Ale synové se hodně změnili. Jakmile se každý z nich oženil, přestali k nám chodit, nezajímají se o to, co se u nás děje, nijak nám nepomáhají.
Když jejich otec potřeboval pomoci se střechou, nikdo z nich nepřišel. Museli jsme si najmout lidi a zaplatit jim spoustu peněz za práci, kterou odvedli.
I když jsme ty peníze mohli dát našim dětem. Naši synové na nás úplně zapomněli. Dokonce ani když máme svátky, jako je výročí svatby nebo narozeniny, nezavolali nám.
To zeťové nám volají a přejí jménem celé rodiny.
Nemyslím si, že by to byly snachy, kdo naše syny nějak přemlouvá, aby s námi nekomunikovali. Koneckonců samy mají syny. Bylo by od nich hloupé nabádat své manžele, aby nekomunikovali se svými rodiči.
Možná jsou synové velmi unavení z práce, protože jsou to oni, kdo vydělávají peníze pro svou rodinu. Manželky nepracují, starají se o děti. Nebo jsou naši synové natolik pohlceni svými rodinnými povinnostmi, že je naše problémy nezajímají.
Když jsme byli zdraví, nezlobili jsme se, že nás naše děti nenavštěvují. Ale když jsme začali skutečně potřebovat pomoc, žádný z našich synů k nám nechtěl přijít. Říkali, že mají nemocné děti, o které se musí starat, nebo že pracují dlouho do noci.
Manželé našich dcer nás vozili do různých nemocnic. Naše dcery nám vždy pomáhaly po léčbě. Doma byl vždy někdo, kdo připravoval jídlo pro druhého rodiče.
Před dvěma lety měla jedna z našich dcer nehodu. Stala se invalidní a nyní nám nemůže pomáhat. Druhá dcera odjela za prací do zahraničí a nemůže k nám jezdit tak často jako dřív.
Potřebujeme řádnou péči, kterou si sami nemůžeme zajistit. Ano, máme důchod. Ale tato částka nestačí na zaplacení pečovatelů, poplatků za služby v tak velkém domě, jídlo a léky.
Víte, co navrhl jeden z mých synů? Prodat náš dům a za získané peníze nás umístit do pečovatelského domu. Bylo by dost peněz na zaplacení péče, dokud bychom neodešli.
Nikdo si nás nechtěl vzít k sobě domů! I když nejsme tak nemohoucí jako například těžce nemocní lidé. Dokážeme se pohybovat sami. Jen jsme staří, je pro nás těžké dojít do obchodu a do nemocnice.
Koneckonců, nežádáme toho mnoho! Ale naši synové nám nechtějí pomáhat. Měli jsme je moc rádi a rozmazlovali jsme je jako děti..... Správně se říká, že dcery jsou nejlepší. Na syny se nedá spolehnout.