V den svých pětapadesátých narozenin jsem se probudila dřív než obvykle. V kuchyni voněla čerstvě uvařená káva a na stole čekal dort, který jsem den předtím upekla, abychom si s Markem připili na moje narozeniny.

Myslela jsem, že to bude klidný, hřejivý den - možná večeře ve dvou, možná telefon od dětí. Když jsem ale vešla do obýváku, uviděla jsem ho u kufru. Zapínal zip.

"Co to děláš?" zeptala jsem se zmateně, ještě v pyžamu, s hrnkem kávy v ruce. Podíval se na mě až podezřele klidným pohledem.
"Odjíždím. Chci… ještě něco zažít." Řekl to tónem, jako by šlo o nákup nebo procházku, a ne o to, že právě odchází z mého života.

Posadila jsem se. Ani nevím, jestli jsem hrnek položila na stůl, nebo jestli se káva vylila na koberec. V hlavě mi stále dokola zněla ta slova: "Ještě něco zažít." Jako by to, co jsme spolu měli - roky, cesty, děti, společné oslavy, rekonstrukce - neznamenalo vůbec nic. Jen zastávka před "něčím skutečným".

Dlouho jsem sledovala, jak do kufru vkládá poslední košili. Prý si vybral zrovna tento den, protože chtěl "udělat tečku". Symbolický moment - jeho slova.
"Nový rok tvého života, nový rok mého," řekl a já cítila, jak ve mně cosi praská. Místo svíček na dortu jsem dostala nůž do zad.

Když za sebou zavřel dveře, byt se ponořil do nepřirozeného ticha. Hodiny v kuchyni tikaly hlasitěji než obvykle a každá minuta se táhla donekonečna. Zavolala dcera, aby mi popřála. A já, místo abych se usmála, řekla jen, že táta musel odejít. Ještě jsem neuměla vyslovit, že od nás odešel navždy.

Další dny jsem se potácela po bytě jako stín. Čekala jsem, že se vrátí, že řekne, že to byl jen omyl. Ale neozýval se. Na sociálních sítích jsem viděla nové fotky - hory, kolo, úsměv do objektivu. Vypadal jako člověk, který právě vyhrál svou svobodu. A já se cítila jako někdo, kdo ztratil půdu pod nohama.

Nejdřív jsem prázdno zaplňovala mechanicky - práce, nákupy, televize. Vyhýbala jsem se známým, bála se jejich otázek. I obyčejná procházka po sídlišti mi připadala jako veřejná potupa: "To je ta, kterou opustil manžel." A pořád jsem slyšela jeho slova o tom, že chce "ještě něco zažít". Jako by naše manželství bylo příliš nudné a předvídatelné.

Ale po pár týdnech se začalo něco měnit. Možná v tom byla zloba, možná pud sebezáchovy. Došlo mi, že jestli on hledá své "něco navíc", můžu hledat i já. Nemusí to být nový románek ani velká cesta, ale věci, které jsem léta odkládala - protože "na to není čas" nebo "to není pro mě".

Přihlásila jsem se na kurz malování. Ráda jsem kreslila už dávno, ale nikdy jsem to nebrala vážně. První lekce byly jako otevřít okno v dusné místnosti - noví lidé, barvy, vůně kávy o přestávce. Najednou jsem cítila, že umím tvořit, že se dokážu pro něco nadchnout. Začala jsem i víc chodit ven, objevovat kouty města, kam jsem dřív nezabloudila.

Jednoho dne jsem Marka potkala na náměstí. A pocítila jsem něco nečekaného - klid. Neměla jsem potřebu křičet, vyčítat, ptát se "proč". Měl na sobě stejnou bundu jako tehdy, když odcházel, ale působil menší, nejistější. Zeptal se, jak se mám. Řekla jsem, že dobře. A byla to pravda.

Cestou domů mě napadlo, že mi vlastně dal dárek - byť tím nejkrutějším způsobem. Vzal mi iluzi, že náš život bude pořád stejný, ale dal mi impuls vymanit se ze zajetých kolejí.

Dnes, když se dívám na fotky z malířského kurzu nebo povídám s novými známými, vím, že moje "ještě něco k zažití" začalo právě tehdy, v den mých pětapadesátin. Neplánovala jsem to. Nechtěla jsem to. Ale stalo se. A teď už je jen na mně, co všechno chci ještě prožít - bez čekání, až někdo zabalí kufr.