Když jsem byla v nemocnici, sousedila se mnou na chodbě asi padesátiletá žena. Vypadala velmi krásně a půvabně. Jediné, co prozrazovalo její věk, byly vrásky v obličeji. Téměř každý den ji navštěvovali kolegové a přátelé. Nosili jí krásné květiny a různé ovoce a podporovali ji. Ale v jejích očích jsem neviděl radost, i když se usmívala.
Její stav se den ode dne zhoršoval, ačkoli netrpěla žádnou vážnou nemocí. Téměř nevstávala z postele, neustále ležela. Jen večer chodila k oknu a dlouho tam stála, jako by na někoho čekala. Jednoho dne za ní přišla sestra, ale byla zrovna na operaci. Začaly jsme si povídat a její sestra mi řekla, že ji opustil manžel, kterého milovala, a dcera s ní přestala komunikovat. Prostě zůstala sama.
Manžel ji opustil kvůli jiné ženě a dcera proto, že ji prostě neměla ráda. Byla jsem překvapená, protože ta žena byla velmi krásná, nevypadala jako hrozný člověk. Teď už chápu, proč každý večer stojí před oknem a zřejmě čeká na manžela a dceru. Pořád čeká a doufá, že za ní přijdou. Ale oni ji ještě nikdy nenavštívili.
Nezavolali, ani nenapsali vzkaz. Večer si jen lehla a ležela tak tiše, že mi naskočila husí kůže. Bylo to, jako by byla pryč, jako by byla socha, a ne živý člověk. Bylo možné ji uzdravit. Ale někdy uzdravení nestačí, když na někoho čekáte. Čeká a přicházejí dobří, laskaví lidé, ale ne ti, kteří jsou potřeba.
Někdy vás ani léky nezachrání před zlomeným srdcem, před steskem po lidech, které milujete. Zůstane jen bezmyšlenkovitá existence a vzpomínky na šťastné chvíle. Upřímně doufám, že se v životě této krásné ženy vše vyřeší.
Hlavní foto: youtube