- Můj manžel má teď problémy se zády a já jsem také k smrti unavená - a to všechno jen proto, že jsme uklízeli letní dům! - říká šedesátiletá Anežka.
- Náš pozemek byl několik let zanedbaný, byl zaplevelený, prostě jsme na to neměli čas... Letos jsme se tam s manželem vydali, abychom ho uklidili, a teď se s tím trápíme. Požádala jsem zetě, aby mi pomohl, ale odmítl! Nesouhlasil s tím!
Dceři paní Anežka Janu je dvaatřicet let a za Tomáše je provdaná osm let. Splácejí hypotéku a vychovávají dcery ve věku tří a čtyř let. Paní Anežka se na výchově vnuček podílí od samého počátku.
Natalia zjistila, že je podruhé těhotná, když bylo její nejstarší dceři pouhých šest měsíců. Mladá maminka pociťovala nevolnosti a lékař jí důrazně doporučil přechod na umělou výživu.
Také jí zakázali zvedat kočárek, doporučili jí odpočinek a později musela dokonce strávit několik dní v nemocnici - zřejmě potřebovala pomoc.
Paní Anežka chodila za dcerou téměř každý den jako do práce: chodila s dítětem na procházky, pomáhala s domácími pracemi, chodila do obchodu a do lékárny, zůstávala s dítětem, aby Janamohla jít k lékaři, koupala vnučku, krmila ji.
Několik týdnů před porodem odešla k mladému páru, domů se vrátila, až když byl druhé dceři měsíc.
S ostatními přicházela často i později: když byla mladší vnučka vzhůru, nejstarší spala a naopak. Pro Janu by bylo velmi obtížné starat se o ně sama celý den. Matka ji po celou dobu podporovala.
- Dokud nejstarší vnučce nebyly tři roky, chodila jsem za nimi každý den, jako bych pracovala a celý den jim pomáhala! - říká Anežka. - Pořád bylo co dělat. Koupala jsem děti, chodila s nimi na procházky, vařila, pomáhala s nimi k lékaři... Dcera mi stále volá - Mami, mohla bys přijít? Nikdy jsem neodmítla! Vzdala jsem se svého podnikání a utekla k nim...
V poslední době je to ale jednodušší: holky už jsou velké, hrají si spolu a dcera to zvládá sama. Paní Anežka s manželem konečně mohli odjet do svého oblíbeného prázdninového domu.
- Konečně se nám podařilo jet! - říká paní Anežka.
Buď na to měla vliv přestávka, nebo je na chalupě čekala spousta práce, nebo prostě důchodci zestárli a to, co jim dříve šlo snadno a příjemně, už nebylo tak snadné.
- Zdá se, že manžel toho na sebe vzal až příliš! - říká paní Anežka. - Byl přepracovaný, onemocněl. Zeť o tom nechce ani mluvit... Bylo to poprvé v životě, co jsem ho požádala o pomoc, nikdy předtím jsem to neudělala. Naopak, vždycky jsem byla ta, která jim pomáhala, když o to požádali...
To, že Tomáš nerad jezdí na chalupu a nemá rád tenhle druh odpočinku a že není ochoten na chalupě pomáhat, se vědělo už před svatbou. Jeho první žádost o pomoc na zahradě byla okamžitě zamítnuta - při vší úctě, ale na chalupu jezdit nebude a nic tam dělat nebude. Chalupa mu nepatří.
- Letos jsme o pomoc požádali poprvé! - říká paní Anežka. - Ale on prostě nechce - důrazně odmítá! Ten dům patří tobě, já ti nemusím pomáhat. Tomáši, nestydíš se? Vždyť k vám chodím každý den, peru, uklízím, starám se o děti, i když nemusím. Řekl mi: "Ty nepomáháš mně, ty pomáháš své dceři!". Jak to myslíš, jako bych se mu nestarala o děti, nevařila mu večeře, neuklízela mu byt...
Možná má zeť pravdu, co myslíte?
Opravdu matka pomáhala své dceři, a ne jemu? Kdyby měla Jana jiného manžela, paní Anežka by k dceři přišla stejně, takže to s Tomášem nemá nic společného?
Kromě toho děti, úklid a vaření jsou ženské povinnosti, pokud muž vydělává, ne? Jana na sebe vzala zodpovědnost za péči o děti a chod domácnosti, tak ať to dělá, sama nebo s pomocí matky, to je jedno...
Hlavní foto: youtube