Jmenoval se Jarek. Poznali jsme se na gymnáziu. Byl o rok starší, trochu rebel, s kytarou přes rameno a věčně rozepnutým knoflíkem u košile. Já - tichá, spořádaná, po uši zamilovaná. Byla to moje první láska. A tehdy jsem si myslela, že i jediná.

Psali jsme si vzkazy během hodin, utíkala jsem z domu, abych se s ním večer setkala pod domem, snili jsme o společné budoucnosti. Ale život - jak to bývá - měl jiné plány. Jarek se dostal na vysokou do jiného města, já ne.

Slibovali jsme si, že to zvládneme, že si budeme psát, že „to jsou jenom roky“. Ale po pár měsících přestal odepisovat. Pak napsal krátce, že „to tak bude lepší“. Neptala jsem se proč. Prostě jsem plakala a snažila se zapomenout.

Vdala jsem se. Za dobrého muže. Měli jsme děti, byt, dovolené u moře a tiché neděle s vývarem. Ale nikdy tam nebyl ten oheň, co s Jarkem. Možná proto jsem se k němu občas vracela - myšlenkami. Když mi bylo smutno, když jsem se cítila neviditelná, připomínala jsem si, že kdysi se na mě někdo díval tak, jako bych byla celý jeho svět.

Po smrti manžela se tahle myšlenka vracela častěji. Prohlížela jsem staré fotografie a přemýšlela, co asi dělá dnes. Jestli ještě hraje na kytaru. Jestli má děti. Jestli si pamatuje.

A pak - úplnou náhodou - jsem narazila na jeho profil na internetu. Jméno, příjmení, město seděly. Na fotce starší muž, trochu šedivý, ale ten samý jiskřivý pohled. Srdce mi zabušilo rychleji. Dřív než jsem se stihla zastavit, jsem mu napsala zprávu.

Odepsal po dvou dnech. Krátce: „Myslel jsem, že je to nemožné. Chceš se setkat?“

Sešli jsme se o týden později v kavárně v centru. Oblékala jsem se hodinu. Vlasy už si nebarvím, ale ten den jsem udělala výjimku. Vzala jsem si parfém, který jsem dřív používala jen při zvláštních příležitostech.

Čekal u stolku. Vstal, usmál se, políbil mě na tvář. Voněl vodou po holení a cigaretami. Posadila jsem se.

Na začátku byla radost. Vzpomínky, smích, „pamatuješ…?“. Ale pak se něco změnilo.

Jarek hodně mluvil. O sobě. O tom, jak mu nevyšlo manželství. Jak jsou jeho děti „zklamáním“. Jak je dnešní svět hloupý, jak jsou všichni naivní a on „to věděl dávno“. Díval se na mě s podivnou nadřazeností. Mimochodem poznamenal, že „na svůj věk vypadám dobře“, že „teď mám určitě spoustu volného času“. Ptál se, kolik mám důchod, jestli mám ještě byt po manželovi.

A já seděla a cítila, jak ve mně něco praská.

To nebyl ten kluk, kterého jsem si pamatovala. A já už taky nebyla ta dívka, která kdysi čekala na dopis. On mě chtěl vrátit do té staré verze mě - poslušné, tiché, okouzlené. Ale já už jí nebyla. Prošla jsem si příliš mnohým, pochopila příliš mnoho.

V jednu chvíli řekl:
- Víš, mohl bych k tobě občas chodit na obědy. Stejně jsi asi sama, ne?

Usmála jsem se.
- Nejsem sama. Mám sebe. A teprve teď si to začínám užívat.

Zaplatila jsem si kávu a odešla.

Večer jsem seděla v kuchyni s knihou. Volala dcera, jako každou neděli. Vyprávěla o vnučce, která se naučila jezdit na kole. A já si pomyslela: Jsem přesně tam, kde mám být.

Některé vzpomínky je lepší nechat v minulosti. Tam jsou krásné, nedotčené. Setkání po letech mi ukázalo pravdu, která bolela, ale byla potřeba: Nestýskalo se mi po Jarkovi. Stýskalo se mi po sobě - po té, jaká jsem tehdy byla. A teď můžu být zase sama sebou. Jen už podle svých vlastních pravidel.