V sobotu ráno zase zmizel. Taška na ryby, stejný kostkovaný flanelový svetr, vůně benzínu a krátké „vrátím se v neděli“.

Tenhle scénář jsem znala už měsíce. „Ryby,“ říkal. Vždycky ty zatracené ryby. Jednou mi dokonce koupil filety v supermarketu a předstíral, že je chytil sám.

Ale něco nesedělo. Nevoniał jezery. Nebyl unavený. A nikdy nepřinesl žádné fotky. Jen jednou jsem si všimla podivné stopy rtěnky na jeho termosce.

Řekla jsem si tehdy, že je to náhoda. Vždyť je to chlap a chlapi si takových věcí nevšímají. Ale něco ve mně se pohnulo. A neutichlo.

Zuzka, moje sousedka z druhého patra, nikdy nevynechala příležitost ke klepům. Ale ten den neklábosila. Řekla to tiše, skoro se soucitem: „Viděla jsem ho v sobotu. Ne u řeky. Ve městě. S nějakou ženou. Drželi se za ruce.“ Cítila jsem, jak mi krev odtéká z obličeje. Nepotřebovala jsem víc. Stačila ta jedna věta.

Neudělala jsem scénu. Nezařvala jsem. Místo toho jsem si večer sedla se sklenkou vína a podívala se na svůj odraz v okně. Kdo jsem byla? Manželka třicet let, matka, hospodyně, občas společnice. Ale kdy jsem naposledy byla ženou?

Nespala jsem celou noc. Za svítání jsem vstala a napsala plán. Ne plán pomsty. Plán záchrany. Pro sebe.

Začala jsem chodit ke kadeřnici. Koupila jsem si červený kabát, jaký bych si dřív nikdy netroufla nosit. Začala jsem vařit jen pro sebe. Nové recepty. Chutě, které on nesnášel. Chodila jsem sama do kina. Sama do kavárny. Usmívala jsem se na cizí lidi. Začala jsem dýchat.

A jeho jsem nekonfrontovala. Pořád jezdil „na ryby“. Vracíval se v neděli večer, trochu víc mlčenlivý, trochu víc nepřítomný. A netušil, že jeho žena se pomalu probouzí. Z letargie. Ze slepé lásky. Z role pozadí.

Jednoho dne, když se vrátil, jsem se nezeptala, jak bylo. Jen jsem řekla, že jsem byla v divadle. A že plánuji krátký výlet s kamarádkami. Podíval se na mě překvapeně. „Ty?“ zeptal se. Usmála jsem se. „Ano, já. Zasloužím si víc než jen čekat v kuchyni.“

Nezapíral. Neptal se, jestli vím. Ale začal se ztrácet. Nosil květiny, dělal snídaně. Začal říkat „miluju tě“, jako by chtěl zaklít realitu, která mu proklouzávala mezi prsty. Ale já už nebyla ta samá žena.

Nehledala jsem odvetu. Nechtěla jsem ho ponížit. Ale věděla jsem, že teď mám volbu. Poprvé po letech.

Když znovu řekl, že jede na ryby, podívala jsem se mu do očí a řekla: „V tom případě já jedu do lázní. Vrátím se v neděli.“ A odešla jsem. Vztyčená hlava. Červená rtěnka. A pocit, že se vracím - k sobě.

Protože někdy není třeba křičet, abyste získali zpět sami sebe. Někdy stačí otočit se a začít žít jinak. Tiše. Ale důstojně.