Viděla jsem je spolu na čerpací stanici. Smáli se, drželi se za ruce. A v tu chvíli se mi udělalo fyzicky špatně. Nebyla jsem připravená vidět, kdo zaujal moje místo - žena, kterou jsem znala. Až příliš dobře.

Rozvedli jsme se po pětadvaceti letech manželství. Bez křiku, bez afér, bez velkých dramat - aspoň jsem si to myslela. Prostě vyhasnutí. Děti dospělé, klidný dům, každý si žil po svém.

Jednoho večera, když jsme mlčky seděli u večeře, jsem se zeptala: "Milujeme se vůbec ještě?" Podíval se na mě a řekl: "Asi ne." A tím to skončilo. Bez slz, bez přemlouvání. Dva lidé, kteří jednoho dne přestali být párem.

Souhlasila jsem s rozvodem, i když mi srdce bušilo jako o závod. Ne proto, že bych ho pořád milovala. Ale bála jsem se prázdna. Bála jsem se, že už nikdy nebudu pro nikoho důležitá. Že zůstanu sama. Sama sebe jsem přesvědčovala: jsem silná, mám kamarádky, práci, své zájmy. Zvládnu to. A zvládala jsem. Alespoň nějakou dobu.

Dva měsíce po rozvodu jsem ho uviděla s ní. Nejdřív jsem si myslela, že se mi to zdá. Ale ne - byla to Alena. Naše známá, sousedka z vedlejšího domu. Kdysi jsme spolu slavili Silvestra, její děti chodily s našimi plavat.

Rozvedla se pár let před námi. Chodila ke mně na víno, plakala v mé kuchyni. Byla mi blízká. A najednou ona - v jeho autě, v jeho náručí, s jeho úsměvem na tváři.

Měla jsem pocit, jako by mi někdo dal políček. Nebyla to žárlivost. Bylo to ponížení. Jak dlouho to trvalo? Už tehdy, když jsme spolu grilovali, mezi nimi něco jiskřilo? Chodila ke mně, aby se mnou mluvila, a pak běžela za ním?

Začala jsem analyzovat každou vzpomínku. Každý rozhovor. Její "nevinné" otázky, jak nám to klape, její smích jeho vtipům, kterým já už nerozuměla. Trápila jsem se tím dnem i nocí.

Nespala jsem. Projížděla jsem jejich profily na sociálních sítích, mluvila o tom se všemi, kdo byli ochotni poslouchat. Ale jak jsem to mohla jen tak přejít?

Nejhorší bylo, že jsem neměla právo si stěžovat. Vždyť to já se první zeptala, jestli se ještě milujeme. Já souhlasila s rozchodem. Jenže tehdy jsem nevěděla, že on už má kam odejít. A já zůstala jen s kočkou, prázdným lůžkem a otázkami, které jsem neměla komu položit.

Týdny jsem v sobě nosila hněv, který jsem nedokázala ventilovat. Až jsem jednou Alenu potkala v obchodě. Usmála se nepřirozeně, jako by se nic nestalo. A tehdy ve mně něco prasklo. Neudělala jsem scénu. Řekla jsem jen: "Doufám, že víš, do čeho se pouštíš." Odpověděla, že to neplánovala, že to život tak zařídil. Že mi nechtěla ublížit.

Cestou domů mě napadlo: možná opravdu nechtěla. Možná život píše vlastní scénáře a já se držím starého, který už dávno skončil. Uvědomila jsem si, že jejich vztah - ať mě bolí sebevíc - nemusí znamenat konec mého života. Že jsem pořád žena, nejen bývalá manželka.

Začala jsem se pomalu dávat dohromady. Změnila jsem účes. Odjela sama k moři. Začala jsem si psát deník. Přestala jsem sledovat jejich profily. A jednoho dne jsem se podívala do zrcadla a uviděla někoho nového. Ne mladšího, ne krásnějšího - ale svobodného. Poprvé po dlouhé době.

Nevím, jak dlouho spolu budou. A už mě to nezajímá. Protože nejtěžší na tom všem nebylo to, že si našel jinou. Ale že jsem musela znovu najít samu sebe. A i když jsem tu cestu nehledala, dnes vím, že toho nelituju. Protože někdy je potřeba všechno ztratit, abychom zjistili, že pořád můžeme začít znovu.