Vždycky jsem se považovala za klidného člověka, možná až příliš klidného. Měla jsem své rituály - čaj v pět odpoledne, rádio hrající tiše v pozadí, vůni starých knih v knihovně, kde jsem pracovala téměř třicet let.

Bydlela jsem sama ve třípokojovém bytě ve starém činžáku v centru města. Vysoké stropy, vrzající parkety, staré dveře s matným sklem - všechno mělo duši. Měla jsem to místo ráda. Tady jsem byla sama sebou.

Po smrti manžela jsem o stěhování nepřemýšlela. Lidé říkali, že takový byt je pro jednoho člověka moc velký, ale já se necítila osaměle. Měla jsem své kouty, své vzpomínky. Často jsem si povídala se sousedkou přes balkon, četla v křesle u okna nebo se starala o muškáty v květináčích.

Jednoho dne mi zavolala Natálie. Představila se jako dcera mé zesnulé sestry Haliny. Pamatovala jsem si ji - ne úplně jasně, ale něco mi v hlavě zůstalo. Ze zvědavosti jsem souhlasila se setkáním. Přišla s krabicí koláče a kyticí frézií.

Bylo jí asi třicet, měla světlé oči, usměvavá, výřečná. "Teto, nemůžu uvěřit, že jsme se našly!" říkala nadšeně, když si sedala na moji starou pohovku. "Vždycky jsem tě chtěla poznat. Máma o tobě často mluvila."

Začala mě navštěvovat pravidelně. Někdy přinesla chleba z pekárny, jindy pomohla vynést nákup. "Neměla bys ty tašky nosit sama," říkala starostlivě. Její společnost mi byla příjemná. Alespoň ze začátku.

Postupem času se začala vyptávat na různé věci. "A co je to za obraz? Mohl by mít velkou hodnotu?" zeptala se jednou a ukázala na akvarel po mém otci. "A ta kredenc… starožitnost, ale teď velmi módní."

Tehdy jsem si ještě nespojila souvislosti. Byla jsem příliš vděčná, že se o mě někdo zajímá. Nebo možná - příliš toužící po kontaktu s rodinou.

Po několika týdnech přišla Natálie s bratrem. "To je Tomáš, můj starší bratr. Taky tě chtěl poznat. Jsme tvoje rodina, teto."

Tomáš byl jiný. Mlčenlivý, chladný, pozorující. Měl dlouhé prsty, jako stvořené pro papíry. Seděl na kraji židle v kuchyni a díval se na mě s úsměvem, který ale nedosáhl očí.

"Víš, bylo by dobré všechno zařídit předem," řekl, když Natálie odešla dělat čaj. "Znám dobrého notáře. Můžeme ti pomoct připravit dokumenty. Aby ses nemusela bát."

"Jaké dokumenty?" zeptala jsem se opatrně.
"Takové… víš, plnou moc. Kdybys někdy onemocněla, abychom se mohli postarat o byt. Všechno pro tvoje bezpečí."

Po jejich odchodu jsem dlouho seděla v tichu. V pokoji ještě voněl malinový čaj. Vařila ho Natálie. Voněl hezky. Ale něco v té vůni bylo falešného, jako u syntetických svíček.

Druhý den jsem zašla za známou notářkou. Přečetla si dokumenty, které nechali. Podívala se na mě vážně.
"Paní Eliško, to není plná moc. To je darovací smlouva. Kdybyste to podepsala, byt by patřil té slečně."

Udělalo se mi špatně. Pamatuji si, že jsem seděla v tramvaji a celou cestu koukala z okna, aniž bych cokoli viděla.

Když Natálie večer přišla, byla jako vždy veselá.
"Teto, upekla jsem štrúdl! Můžu na chvilku?"

"Můžeš," odpověděla jsem chladně. "Ale jen na chvíli. Musím ti něco říct."

Sedla si do křesla s talířkem a vidličkou v ruce.
"Poslouchám, teto."

"Už se nebudeme bavit o žádných dokumentech. A prosím, abys už za mnou nechodila."

"Ale teto!" její hlas se zachvěl. "Je to přece pro tvoje dobro!"

"Pro moje dobro?" zopakovala jsem. "Tohle bylo od začátku jen o bytě. Nikdy vám nešlo o mě."

Natálie pomalu vstala, beze slova. Vzala si tašku, přikryla koláč a odešla.

Večer mi přišla SMS od Tomáše: "Škoda, že neumíš důvěřovat rodině. Takový byt jen chátrá."

Neodepsala jsem.

O pár dní později jsem odjela na pozvání známé k její sestře na venkov. Večer jsem seděla u krbu s hrnkem čaje a šálou přes ramena a pomyslela si: Raději budu sama než obklopená lidmi, kteří přicházejí jen pro klíče k mému životu.