Hana si vždycky skládala prádlo v pondělí. Třicet let stejný rituál - pračka, sušák, žehlička, skříň. Jaroslavovy košile zvlášť, ponožky do párů, kapsy zkontrolovat, než jde bunda do skříně. Ten den, třetího března, v kapse jeho zimní bundy, našla účtenku.

Hotel Vyhlídka. Pokoj pro dvě osoby. Jedna noc. Sedm kilometrů od jejich rodinného domku v Pardubicích.

Datum na účtence: 14. února. Valentýn. Den, kdy jí Jaroslav řekl, že jede na noční službu do nemocnice. Pracoval jako řidič sanitky - noční služby byly běžné, Hana se nikdy neptala. Proč by se ptala?

Sedla si na okraj postele a držela ten kousek papíru. Částka: osm set korun. Laciný hotel na kraji města, kde parkují kamioňáci a kde se v restauraci vaří svíčková z prášku. Kdyby to aspoň byl nějaký luxus, pomyslela si absurdně. Kdyby jí aspoň byl nevěrný ve stylu.

Hana měla padesát čtyři let a pracovala jako účetní v malé firmě na zpracování dřeva. Žena zvyklá na čísla, na řád, na to, že se věci musí sečíst. A tohle se nesečetlo.

Neřekla mu to hned. Místo toho začala sledovat. Ne jako v detektivce - neměla na to ani povahu, ani energii. Prostě si začala všímat. Že Jaroslav, šestapadesátiletý muž se šedivějícími spánky a pivním břichem, najednou chodí do koupelny dvakrát denně. Že si koupil nové trenýrky - po patnácti letech, kdy nosil ty samé tři na střídačku. Že jeho telefon je najednou pořád otočený displejem dolů.

„Ty máš nový telefon?" zeptala se jednou u večeře.

„Ne, proč?"

„Aha. Zdálo se mi."

Za dva týdny přišla další účtenka. Tentokrát z restaurace. Dvě jídla, dvě skleničky vína. Jaroslav pil výhradně pivo. Celý život. Při jejich stříbrné svatbě odmítl i přípitek šampaňským.

A přesto - dvě skleničky vína.

Hana zavolala sestře Daně do Hradce Králové. „Potřebuju se s tebou vidět." Dana přijela druhý den a seděly spolu v kuchyni u čaje s citrónem. Hana jí ukázala obě účtenky.

„To snad ne," řekla Dana.

„Jo."

„A víš, kdo to je?"

„Netuším. A ani nechci."

Dana se na ni dlouze podívala. „Hanko, ty to musíš řešit."

Ale Hana nevěděla jak. Třicet let manželství není jen vztah - je to infrastruktura. Společná hypotéka splacená před pěti lety. Syn Tomáš v Praze, dcera Lucie vdaná v Brně. Společný účet, společní přátelé, společný řád dní. Rozbít to kvůli účtence za osm set korun?

Konfrontace přišla náhodou. Jaroslav jednou v sobotu oznámil, že jede „pomoct Petrovi s garáží". Hana přikývla. Počkala hodinu. Pak nasedla do auta a jela k hotelu Vyhlídka.

Jeho auto stálo na parkovišti. Nezvonila. Nejela dovnitř. Zaparkovala naproti, vypnula motor a seděla. Dívala se na tu nevzhlednou budovu s oprýskanou fasádou a neonovým nápisem, kde jedno písmeno nesvítilo. Tady. Ze všech míst na světě. Tady.

Po dvaceti minutách odtamtud vyšli. Jaroslav a žena, kterou Hana neznala. Menší, mladší, v červené bundě. Smáli se. Jaroslav jí otevřel dveře od auta - gesto, které Haně neudělal od roku 1996.

Hana nastartovala a jela domů. Večer, když se vrátil a posadil se k televizi, Hana přišla do obýváku. Držela v ruce obě účtenky a klíčky od auta.

„Byla jsem dneska u Vyhlídky," řekla.

Jaroslav zbledl. Doslova - barva mu odtekla z tváře jako voda z umyvadla.

„Hanko..."

„Nechci vysvětlení. Chci, abys věděl, že vím. A chci, abys do pátku řekl dětem. Protože já jim lhát nebudu."

Tomáš zavolal otci a řekl mu, že je zklamaný. Lucie zavolala matce a plakala do telefonu čtyřicet minut. Jaroslav spal týden u kamaráda, pak si našel garsonku.

Rozvod trval pět měsíců. Hana dostala dům, protože ho z poloviny zaplatili její rodiče. Jaroslav si nechal chalupu a auto.

Dnes, rok poté, Hana sedí ve svém domě a dělá účetnictví. Čísla se sčítají, řád funguje. Na polici v obýváku stojí fotka z jejich svatby - nebyla schopná ji sundat, ale otočila ji lícem ke zdi. Jednou ji možná vyhodí. Nebo otočí zpět.

Osm set korun. Tak málo stojí zbořit třicet let.