Ludmila si všimla první kytice v říjnu. Tři růže, světle růžové, v celofánu s mašličkou. Ležely na sedačce Miroslavova auta, když se vrátil z práce. Miroslav pracoval jako mistr ve strojírenské fabrice v Prostějově - neprodával květiny, nekupoval je. Za třicet šest let manželství dostal Ludmilu kytku na Valentýna osmkrát. Počítala to.

„To je odkud?" ukázala na růže, když je přinášel dovnitř.

„Od kluků z práce. Pepa měl narozeniny, zbyly."

Ludmila přikývla. Uvařila večeři, dali si řízky s bramborovým salátem, Miroslav se díval na hokej. Normální večer v normálním bytě na normálním sídlišti.

Jenže ty růže nevoněly jako z benzínky. Voněly jako z květinářství.

Ludmila měla padesát tři a celý život pracovala jako kadeřnice. Nejdřív v salónu na náměstí, posledních deset let doma - přestavěla si komoru na malý salon, chodily k ní ženy z celého sídliště. Znala jejich příběhy, jejich tajemství, jejich vlasy. A věděla jednu věc, kterou se naučila za třicet let stříhání: když žena začne měnit účes, něco se děje. Když muž začne měnit návyky, děje se totéž.

Miroslav začal měnit návyky.

Drobnosti, které by si nevšiml nikdo, kdo s ním nežil. Sprchoval se před odchodem do práce i po příchodu. Začal říkat „mám schůzku" místo „jdu do hospody". Telefonoval v garáži - dřív telefonoval odkudkoliv, protože volal jenom Ludmile nebo synovi Davidovi.

Druhá kytice přišla v listopadu. Tentokrát ji Ludmila našla v kufru auta, kam šla pro nákupní tašku. Gerbery, oranžové, zabalené v hnědém papíře. Žádný lísteček.

„Miro, v kufru máš kytku."

„Jo, to... to jsem koupil tobě. Chtěl jsem tě překvapit."

Ludmila se podívala na gerbery. Nesnášela gerbery. Říkala to celý život. Milovala fialky a chryzantémy. Na Dušičky nosila chryzantémy rodičům na hrob a Miroslav je pokaždé nesl, protože byly těžké. Věděl to. Znal ji.

Tyhle květiny nebyly pro ni.

Zlom přišel na Vánoce. Štědrý den, kapr na stole, bramborový salát podle receptu Ludmiliny matky. David přijel s přítelkyní z Brna, seděli v obýváku u stromečku. Miroslav se omluvil, že si musí „zavolat do práce", a odešel na chodbu. Ludmila šla do kuchyně pro cukroví a slyšela ho za dveřmi. Ne slova - tón. Ten tichý, měkký hlas, který nepoužíval léta.

Vrátil se s úsměvem. „Všechno v pořádku," řekl a sedl si ke stromečku.

Ludmila počkala do druhého svátku, až David odjel. Pak si sedla naproti Miroslavovi u kuchyňského stolu. Neudělala čaj, neudělala kafe. Jenom si sedla.

„Kdo je ta žena?" zeptala se.

Miroslav se nadechl a Ludmila poznala - ne z jeho výrazu, ale z toho nádechu - že nebude lhát. Některé nádechy jsou přiznání.

Jmenovala se Blanka. Pracovala ve fabrice v kanceláři, bylo jí čtyřicet sedm. Začalo to na jaře, na firemním teambuildu v Luhačovicích. „Nechtěl jsem, aby se to stalo," řekl Miroslav.

„Ale stalo."

„Stalo."

Ludmila vstala, otevřela ledničku a vytáhla misku se zbytkem bramborového salátu. Dala si na talíř, sedla si zpátky. Jedla pomalu, metodicky, zatímco Miroslav seděl naproti a čekal na rozsudek.

„Budeš si muset vybrat," řekla mezi sousty. „A je mi jedno, co si vybereš. Ale vyber si do konce ledna."

Miroslav si vybral Ludmilu. Přísahal, že to skončí, že to byl úlet, že Blanka ví. Ludmila mu řekla: „Dobře." Ale od toho dne spala v Davidově pokoji. A chodila spát o hodinu dřív, aby se nepotkali na chodbě.

Teď je březen. Miroslav se snaží. Koupil jí fialky - ty správné. Vaří kafe, vysává, chodí z práce včas. Dělá všechno, co nedělal třicet šest let.

Ludmila to vidí. Registruje to. Ale v komůrce přestavěné na kadeřnický salon, kde stříhá ženy z celého sídliště, si jednoho dne uvědomila, že odpustit a zapomenout jsou dvě úplně jiná slovesa. Odpustit možná dokáže. Zapomenout vůni cizích gerber v kufru svého auta - to je jiná disciplína.

A Ludmila se teprve rozhoduje, jestli se do ní přihlásí.

--- PROMPT A: OSOBA BEZ VIDITELNÉHO OBLIČEJE ---
A woman seen from above (bird's eye view) sitting at a kitchen table. She is in her early fifties, wearing a knitted sweater. In front of her is a bowl of potato salad and a plate. Her hands rest on the table on either side of the plate. The kitchen is a typical Czech panel apartment kitchen - small, functional, with older tiles. A small Christmas decoration (a sprig of pine) is visible on the counter. Warm overhead lighting. Photorealistic, editorial photography, natural lighting, warm tones, cinematic framing.

--- PROMPT B: S OSOBOU V ZÁBĚRU ---
A woman in her early fifties standing in a small home hair salon converted from a storage room. She has dyed auburn hair pinned up, wearing a simple black apron over a blouse. She holds a pair of hairdressing scissors in one hand, paused mid-motion, looking out a small window with a distant, contemplative expression. The tiny room has a salon chair, a mirror, shelves with hair products. Warm artificial light mixed with pale daylight from the window. Photorealistic, editorial photography, shallow depth of field, warm tones. Czech residential setting.

--- KONEC ČLÁNKU 3 ---

---

## ČLÁNEK 4

### Po třiceti letech řekl, že odchází. Snídani ještě snědl

Jiřina si ten čtvrtek zapamatuje navždy. Ne kvůli tomu, co Karel řekl, ale kvůli tomu, jak jedl. Krajíc chleba s máslem a šunkou, půlka rajčete, kafe s mlékem. Snědl všechno. Pečlivě, pomalu, jako každé ráno posledních třicet jedna let. A pak řekl: „Jiřino, já od tebe odcházím."

Seděli u stolu v kuchyni svého bytu na sídlišti v Olomouci. Za oknem šedé únorové ráno, na chodbě tikaly hodiny po Karlově matce. Jiřina držela hrnek s čajem a dívala se na svého muže, jak si utírá drobky z koutku úst.

„Cože?"

„Odcházím. Mám sbaleno. V autě."

Jiřina se podívala z okna na parkoviště. Karlova stříbrná Octavia stála na svém místě. V kufru - to zjistila až později - měl dvě sportovní tašky, sako na ramínku a krabici s dokumenty.

Karel měl padesát šest let. Celý život pracoval jako úředník na městském úřadě - odbor stavební, třetí patro, kancelář s výhledem na náměstí. Muž, který nikdy nezvýšil hlas, nikdy nepřišel pozdě, nikdy nezapomněl výročí. Muž, kterého Jiřinina matka milovala víc než vlastního zetě - „protože Karel je spolehlivý", říkala.

Spolehlivý Karel seděl u stolu a oznamoval, že odchází.

„Je někdo jiný?" zeptala se Jiřina. Věta, která ji naučily filmy, protože ze zkušenosti ji neznala.

„Ne. Nikdo jiný."

„Tak proč?"

Karel se podíval z okna, jako by tam hledal odpověď. „Protože jsem celý život dělal to, co se čekalo. A chci zkusit, jestli zbývá dost času na to, co chci."

Jiřina pracovala jako knihovnice v městské knihovně - dvacet osm let mezi regály, katalogy a tichy přerušovanými jen šepotem čtenářů. Byla zvyklá na ticho. Ale tohle ticho, které nastalo po Karlově větě, bylo jiné. Husté. Lepivé.

„A co chceš?" zeptala se nakonec.

„To právě nevím. Ale vím, že to není tady."

Odešel v devět ráno. Neumyl po sobě hrnek - poprvé za třicet jedna let. Jiřina stála u okna a dívala se, jak jeho auto vyjíždí z parkoviště. Neblikl. Nikdy neblikal - říkal, že blikání na rozloučenou je zbytečné.

Prvních čtrnáct dní Jiřina fungovala na autopilotu. Vstávala v šest, šla do práce, vracela se, vařila pro jednoho. Dcera Kateřina volala každý den z Liberce: „Mami, jak se máš?" A Jiřina říkala: „Dobře." Syn Jan přijel o víkendu, prošli se podél řeky a Jan řekl: „Táta se zbláznil." Jiřina odpověděla: „Možná. Nebo se konečně uzdravil."

A to ji samotnou překvapilo.

Protože když opadl šok, přišlo něco nečekaného. Ne úleva - to by bylo příliš jednoduché. Spíš prostor. Najednou byt ztichl jinak. Hodiny po Karlově matce tikaly pořád, ale bylo to jediné tikání - žádné odkašlávání z obýváku, žádné kroky na chodbě, žádné „co je k večeři" v půl páté. Jiřina poprvé za třicet let ležela uprostřed postele.

Karel si pronajal garsonku na druhém konci města. Každou druhou neděli si bral oběd s Kateřinou a Janem. Jiřině posílal SMS - vždy praktické, o složenkách, o pojistce, o dani. Žádné „je mi to líto". Žádné „vrátím se". A Jiřina žádné takové zprávy nečekala.

Rozvod podali po roce. U soudu seděli vedle sebe, jako v autobuse. Soudkyně se zeptala, jestli jsou si jisti. Karel řekl: „Ano." Jiřina řekla: „Ano." Bylo to nejkratší jednání toho dne.

Byt zůstal Jiřině. Karel si nechal auto a polovinu úspor. Chalupu na Šumavě prodali a peníze rozdělili. Bylo to spravedlivé, čisté, bezbolestné - jako chirurgický řez, který bolí až po narkóze.

Dnes je říjen. Jiřina chodí z knihovny domů, vaří si polévku, čte knihy, které si celý život odkládala na „potom". Jednou za čas potká Karla ve městě. Pozdraví se. On vypadá starší - nebo možná jen jinak starý. Má novou bundu a nosí batoh místo aktovky.

Nikdy se ho nezeptala, jestli našel to, co hledal. Možná proto, že se bojí odpovědi. A možná proto, že ta odpověď je na ní.

Ten neumytý hrnek stojí pořád ve skříňce. Jiřina ho umyla, ale nepoužívá. Není to památka. Je to jen hrnek. Ale je to poslední věc, které se dotkly jeho ruce v jejím bytě, a některé věci prostě nedokážete zařadit do regálu tak snadno jako knihy.