Myslela jsem, že žertuje. Že je to nějaký hloupý vtip, možná nešikovný začátek těžké konverzace. Ale on se na mě díval vážně. Klidně. V jeho očích nebylo ani stopy po váhání.

"Musím ti něco říct," začal. "Neměl jsem to v sobě držet tak dlouho. Ale už to nedokážu dál předstírat."

Byl to úplně obyčejný večer. Večeře, čaj, televize tiše šuměla v pozadí. Nehádali jsme se, nic nenaznačovalo, že se něco děje. A přece se během několika vteřin změnilo všechno.

Petr si sedl naproti mně a vytáhl ze zásuvky malou, ošoupanou fotografii. Byla na ní žena - mladá, usměvavá, v červených šatech. Neznala jsem ji. Nebo… možná ano? V jejích očích bylo něco zvláštně povědomého, ale nedokázala jsem to uchopit.

"Byla to moje první láska," řekl tiše. "Měl jsem osmnáct. Byla starší než já, zasnoubená s jiným. Neměli jsme šanci… ale nikdy jsem na ni nezapomněl."

Dívala jsem se na něj jako na cizince. Ne kvůli té ženě - každý má minulost. Ale kvůli tomu, co řekl potom:

"Když jsem tě poznal, myslel jsem si, že je čas jít dál. Ale ona byla pořád někde v mé hlavě. A s každým dalším rokem jsem víc a víc cítil, že nežiju svůj život. Je mi líto. Už tě nechci dál klamat."

Nevím, jak dlouho jsme seděli v tichu. Cítila jsem, jak se ve mně něco láme, propadá, hroutí. Nebyla to jen bolest. Byl to pád celého obrazu našeho společného života. Jako by náš domov, děti, dovolené, Vánoce - všechno bylo postavené na cizím stínu.

Chtěla jsem křičet. Chtěla jsem se ptát tisíckrát proč. Jak může někdo žít s člověkem třicet let a nikdy neříct pravdu? Miloval mě vůbec někdy? Nebo jsem byla jen pokusem zapomenout na tu jedinou?

Ale nic jsem neřekla. Zvedla jsem se, vzala hrnky ze stolu a odešla do kuchyně. Myla jsem je dlouho. Jako by horká voda mohla smýt to, co jsem o našem manželství právě slyšela.

V noci jsem nespala. Ležel vedle mě, dýchal klidně, jako by byl svět v pořádku. A já tam ležela jako statistka ve filmu někoho jiného. Před očima mi běžely vzpomínky - náš svatební den, narození dětí, večery s vínem na balkoně. A v hlavě jediná otázka: Myslel tehdy taky na ni?

Druhý den se odstěhoval. Spakoval si kufr bez scén, bez rozloučení, bez slz. Řekl jen, že se musí "najít". Neplakala jsem. Byla jsem příliš otřesená. Příliš prázdná.

Uplynuly tři měsíce. Moji blízcí říkají, že jsem silná. Že je dobře, že mi to nakonec řekl. Že mám příležitost začít znovu. Ale nikdo neříká, jak moc bolí vědomí, že celý tvůj život mohl být jen plán B.

Pomalu se zvedám. Po malých krůčcích. Vracím se ke starým zálibám, častěji se vídám s kamarádkami. Učím se žít svůj vlastní, skutečný život.

A ta fotografie? Nechal ji ležet na stole. Byla tam několik dní. Až jsem ji nakonec hodila do krbu. Dívala jsem se, jak hoří, a poprvé jsem cítila, že možná právě já musím napsat nový příběh. Takový, který nebude stát ve stínu někoho jiného.