Uklízela jsem v komoře a našla telefon. Ležel v krabici od kabelů, pod starým routerem, zabalený do šedé ponožky, jako by ho někdo chtěl schovat nejen před očima, ale i před samotnou myšlenkou.
Na chvíli jsem si pomyslela, že je to můj starý mobil z dob, kdy byly děti malé a fotila jsem je na hřišti. Jenže nebyl můj. Tenhle byl novější, tenčí, s nálepkou operátora, jakou jsem nikdy neměla.
Vzala jsem ho do kuchyně. Na stole stál ještě hrnek po čaji, na podlaze ležela kostka, na kterou jsem ráno šlápla a dělala, že to nebolelo. Z vedlejšího pokoje se ozýval klidný dech dětí. Celý dům byl ponořený do toho obyčejného večerního ticha, které obvykle znamená konec dne.
Telefon byl vypnutý. Připojila jsem ho k nabíječce, té stejné, kterou máme v šuplíku „na všechno“. Displej se po pár vteřinách rozsvítil. Bez hesla. Bez zámku. Jako by si někdo byl jistý, že se ho kromě něj nikdo nikdy nedotkne.
Chytil signál téměř hned. A pak zavibroval.
Přišla zpráva.
„Miláčku, už jsi u nás?“
Četla jsem tu větu několikrát, než mi došlo, že to není omyl. Nebylo tam jméno. Nebylo tam „dobrý den“. Jen něha a samozřejmost, jako by ten rozhovor probíhal už dávno. Jako by někdo čekal odpověď, ne přemýšlel, jestli se vůbec smí zeptat.
Odložila jsem telefon na linku, jako by pálil. Dvakrát jsem přešla kuchyň tam a zpátky, bez cíle. Pak jsem ho znovu vzala do ruky. V horní liště problikla další oznámení: zmeškané hovory. Několik. Ze stejných čísel.
Otevřela jsem zprávy. Byly tam starší SMS. Krátké, každodenní, a přesto úplně cizí.
„Koupíš cestou chleba?“
„Teď nepiš, je doma.“
„Usmívala jsem se celý den, protože jsi tu včera byl.“
„Kdy zase?“
Jedna věta mě bodla nejvíc, protože zněla jako plán:
„O víkendu řekneš, že jedeš k rodičům? Tak přijeď k nám už v pátek.“
K rodičům. To bylo naše pohodlné heslo. Bezpečná výmluva, když se nám nechtělo na návštěvy, když jsme chtěli mít klid. Najednou se ukázalo, že to heslo fungovalo i opačně. Že bylo vstupenkou do nějakého „u nás“, o kterém jsem neměla tušení.
Z dětského pokoje se ozvalo zašustění. Ztuhla jsem, jako by mě někdo přistihl při krádeži. Šla jsem po špičkách a nahlédla dovnitř. Spaly. Jedno s rukou pod tváří, druhé přitisknuté k plyšákovi. Jejich dech byl klidný, důvěřivý. Přikryla jsem je, i když deka nesjela. Potřebovala jsem udělat něco normálního. Cokoli.
Když jsem se vrátila do kuchyně, telefon znovu zavibroval.
„Hej? Jsi tam?“
Tehdy mi došlo, že to není starý přístroj, na který někdo zapomněl. Byl to aktivní život. Odpovědi, které někde padaly. Slova, která někdo psal a někdo na ně čekal.
Vchodové dveře se otevřely o půl hodiny později. Slyšela jsem klíč, pak jeho kroky. Vešel jako vždycky, s taškou nákupu, s výrazem člověka, který se vrací domů. Usmál se, když mě uviděl.
„Ještě nespíš?“ zeptal se lehce. „Myslel jsem, že jsi už vytuhla.“
Neodpověděla jsem. Položila jsem telefon na stůl tak, aby viděl displej. Zpráva tam pořád svítila.
„Miláčku, už jsi u nás?“
Úsměv mu zmizel z tváře během vteřiny. Zastavil se v půl kroku. Taška s nákupem mu sjela z ruky těžčeji, než měla.
„Kde jsi to vzala?“ zeptal se, ale znělo to spíš jako prosba, abych řekla, že je to omyl.
„V komoře,“ odpověděla jsem. „Byl schovaný. V krabici od kabelů.“
Díval se na telefon, jako by to byl cizí předmět, a přitom ho znal až moc dobře.
„To… není…“ začal.
„Nelži,“ přerušila jsem ho klidně. „Jsou tam zprávy. Hovory. A to ‘u nás’.“
Posadil se na židli, jako by se najednou nedalo dýchat. Promnul si obličej dlaněmi. Mlčel déle, než by mlčel nevinný člověk.
„Je to hloupost,“ řekl nakonec. „Nic to neznamená.“
Cítila jsem, jak se mi chce smát, ale místo toho jsem se na něj jen podívala.
„‚Miláčku‘ a ‚u nás‘ nic neznamená?“
Začal mluvit rychle. Že ji potkal náhodou. Že se to „zvrtlo“. Že to jsou „jen řeči“, „občas setkání“, „bez plánů“. Že se bál rutiny, že mě nechtěl zranit, že miluje děti, že miluje mě. Slova se sypala jako písek a zasypávala jedinou otázku: jak dlouho.
„Kolikrát jsi byl ‚u nich‘?“ zeptala jsem se.
Zaváhal. A to zaváhání bylo hlasitější než odpověď.
„Na tom nezáleží,“ řekl nakonec.
„Pro mě ano,“ odpověděla jsem. „Protože já mám jen jedno ‚u nás‘.“
Vstal, chtěl ke mně přijít, dotknout se mě, jako by dotyk mohl odsunout to, co jsem už viděla. Instinktivně jsem ucouvla.
„Prosím tě,“ řekl tišeji. „Je konec. Ukončím to. Přísahám.“
Ukončím. Jako by to byl soubor v počítači. Jako by šlo vypnout telefon a vrátit se ke mně beze stopy.
„Odejdi,“ řekla jsem.
„Ale… děti spí vedle…“ začal.
„Právě proto tu teď nebudeš nic vysvětlovat,“ uťala jsem ho.
Narychlo si sbalil pár věcí. Nedíval se na mě. Odešel a zavřel dveře o něco silněji, než bylo nutné, jako by měl právo na vztek. A já zůstala v kuchyni s cizím telefonem na stole, jako s cizím srdcem, které najednou přestalo bít potají.
Druhý den psal. Volal. Prosil o rozhovor. Posílal zprávy, že to byla chyba, že se chce vrátit, že „to nebylo nic vážného“. Slova zněla stejně — jen já už nebyla stejná.
Telefon jsem schovala do zásuvky. Ne z pomsty. Z opatrnosti. Abych neviděla, jak přichází další „miláčku“ a další „u nás“.
Večer, když děti usnuly, seděla jsem sama v kuchyni a myslela na tu jedinou větu:
„Už jsi u nás?“
Protože nejvíc nebolelo to, že mu někdo napsal „miláčku“.
Nejvíc bolelo, že někdo řekl „u nás“, jako by na to měl právo.
A že já jsem si najednou musela odpovědět na otázku, kterou jsem si nikdy předtím nepoložila:
Kde v tom všem je vlastně „u mě“.