Jsem vystudovaná zdravotní sestra. V roce 1990 jsem začala pracovat v porodnici.

Po nějaké době jsem odešla na mateřskou dovolenou. Mé těhotenství probíhalo dobře. Všechna vyšetření ukázala, že dítě je zdravé, a tak jsme s manželem čekali na naši dceru. Vše jsme připravovali na její příchod na svět.

Na nového člena naší rodiny čekali i příbuzní a stále se ptali:

- Je s miminkem všechno v pořádku?

Největší zájem projevoval můj tchán, který se chlubil, že už vnučce koupil dárek.

Tehdy jsem ještě netušila, že po narození se postoj všech změní kvůli některým změnám v naší rodině.

Každopádně ta chvíle přišla. Narodila se holčička vážící 2 kg 900 gramů a vysoká 45 cm.

Jak to má být, po porodu mi bylo dítě ukázáno a odvezeno na předběžné vyšetření. Když bylo vše hotovo, přinesla sestra dítě na první krmení.

Její sací reflex byl slabý, ale podařilo se mi ji nakrmit. Přesunuli nás do jiného pokoje. Po hodině přišel službu konající lékař, který přijímal porod. Přišla také lékařka, která dceru vyšetřovala těsně po porodu.

Tvářili se velmi zvláštně, měla jsem pocit, že něco není v pořádku.

Byli jsme s dítětem sami. Později jsem uslyšela něco, co jsem nečekala. Jeden z nich mi řekl:

- Klaudie, vaše holčička se narodila s Downovým syndromem. Jste zdravotní sestra a měla byste pochopit, že je to celoživotní nemoc. Navrhujeme vám, abyste učinila prohlášení o zřeknutí se dítěte. Jste mladá a ještě budete mít děti.

Po tomto prohlášení se ve mně něco zlomilo, cítila jsem, že se se svým dítětem nedokážu rozloučit. Z očí mi tekly slzy a hrdlo jsem měla stažené, takže jsem sotva mohla mluvit:

- Paní Kostková, prosím, odpusťte mi, ale promluvím si s manželem a řeknu vám o našem rozhodnutí později. Ale jsem si jistá, že s tím nebude souhlasit.

- Klaudie, odpočívejte, až se s manželem rozhodnete, přijďte ke mně do kanceláře vyřídit všechny papíry.

Po odchodu lékařů bylo dítě neklidné, zřejmě vycítilo můj strach a nechtělo zůstat bez matky.

Byla jsem si jistá, že bez ní nepřežiju ani vteřinu. Modlila jsem se, aby můj manžel souhlasil s tím, že si dítě vezme a bude ho vychovávat.

Později jsem manželovi zavolala a požádala ho, aby přijel. O hodinu později jsme byli s manželem v ordinaci. Manžel byl také požádán, aby napsal zřeknutí se práva.

Dítě se přetáčelo a já viděla, jak se manželovy oči plní slzami. Chvíli přemýšlel a rozhodl se:

- Nebudeme nic vypisovat, dítě se vrací domů s námi.

Paní Kostková naše rozhodnutí přijala. Odvedla jsem manžela pryč a byla jsem mu vděčná, že ji nezradil.

S manželem jsme se rozhodli, že dítě pojmenujeme Miroslava. Bylo to jméno, které se k naší holčičce hodilo nejlépe.

Tři dny před tím, než jsem měla být propuštěna, se objevila žena. Bylo to její páté těhotenství a bylo jí kolem třiceti let.

Jak se později ukázalo, její těhotenství nebylo plánované a dítěte se chtěla zbavit hned první den. Když zjistila, že se jí narodilo dítě s Downovým syndromem, neváhala se ho vzdát.

Dítě jí nepřinesli, bylo slyšet, jak pláče. Jedna ze sester požádala matku o mléko pro dítě, ale žena řekla:

- Nedám jí ani kapku svého mléka!

Když jsem to uslyšela, odešla jsem z místnosti a navrhla sestře, že bych mohla holčičku nakrmit. Souhlasila a přinesla mi dítě.

Po setkání s holčičkou jsem se s ní nemohla rozloučit. Vypadala naprosto zdravě.

Zavolala jsem manželovi a všechno mu řekla. Manžel navrhl, abychom si holčičku vzali domů, aby naše holčička měla sestřičku. Manželovi jsem toto rozhodnutí nevnucovala, byl to on, kdo to navrhl, a já byla šťastná, jak vše dopadlo.

Po rozhovoru s manželem jsem šla do ordinace a řekla, že si tu holčičku můžeme vzít domů.

Nikdo si samozřejmě nemyslel, že jsem se zbláznila, naopak mě chválili:

Jste naše hrdinka!

Miroslava a já jsme museli zůstat o několik dní déle. Čekali jsme, až odpadne pahýl pupeční šňůry našeho adoptovaného dítěte.

Propuštění z porodnice bylo nejšťastnějším dnem mého života. S manželem jsme byli rodiči dvou malých dětí, které se vrátily domů ke své mamince a tatínkovi. Nezůstaly v nemocnici bez rodičovské lásky a péče.

Všichni zaměstnanci porodnice nás vyprovázeli. Bylo skvělé slyšet gratulace a radovat se z toho, že jsme rodiči dvou malých miminek.

Po propuštění z nemocnice nám s manželem rodiče řekli: "Nechceme s vámi být v kontaktu! Nečekejte od nás žádnou pomoc, sami jste se do toho dostali, tak se musíte obejít bez nás". S naší volbou se nesmířili.

Netajím se tím, že s Miroslavou a Veronikou jsme měli dost problémů. Ale když vyrostly, stala se z nich krásná, chytrá a zábavná dvojčata.

Tehdy se prarodičům zželelo nás a změnili svůj přístup.

Nezazlívali jsme rodičům, nechali jsme je u nás bydlet a komunikovat s holčičkami. Někdy jsme je s holčičkami společně navštěvovaly. Holky nikdy nezůstaly bez dozoru.

V šesti letech už znaly celou abecedu a snažily se samostatně číst. Neměly žádné zvláštní zdravotní problémy.

Jediné, co nás trápilo, bylo, že jsme se museli přestěhovat blíž ke zvláštní škole. Nevím, jak se budou děvčata vyvíjet dál. Zatím jsou však milé a zbožňují se navzájem. Je jim spolu dobře.

Když jsem tento příběh četla poprvé, jen stěží jsem zadržovala slzy, ocenila jsem hrdinčin čin.

Hlavní foto: youtube