Vždycky jsem cítila, že něco není v pořádku. Že jsem trochu jiná, cizí, jako bych do rodiny nezapadala. Moji sourozenci - starší bratr Marek a mladší sestra Katka - vždycky dokonale zapadali do mámina světa. Pro ně měla laskavá slova, trpělivost, něhu.

Pro mě - chladný odstup, který mě od dětství bolel. Nikdy jsem nevěděla proč, a tak jsem si to celé roky vysvětlovala různě.

Možná jsem nesplnila její očekávání? Možná jsem něco udělala špatně? Tyto otázky mě provázely celý život - až do dne, kdy jsem objevila něco, co navždy změnilo můj pohled na naši rodinu.

Máma zemřela před několika měsíci. Teprve teď jsem našla sílu uspořádat její věci. Bratr a sestra se postarali o dokumenty, formality. Já jsem si vzala na starost tu těžší část - procházet osobní drobnosti, kterých se nikdo nechtěl dotknout.

Skříň plná starých šatů ještě voněla po jejím parfému. S bolestí jsem se dotýkala látek a vzpomínala na chladné večery dětství, kdy jsem toužila po její blízkosti, ale místo toho slyšela jen tiché „Teď nemám čas“.

Na dně zásuvky jsem našla něco, co jsem vůbec nečekala - starý zaprášený sešit převázaný stužkou. Opatrně jsem ho otevřela, srdce mi bušilo čím dál víc. Na první stránce bylo jen jméno mé matky - Kristýna - a rok 1978. Rok, kdy jsem se narodila.

První stránky byly plné mladických snů, všedních poznámek. Četla jsem je se směsí smutku a zvědavosti. Ale když jsem se dostala k zápisům z podzimu, měla jsem pocit, že se mi pod nohama propadla zem.

„Dnes jsem Jirkovi řekla, že jsem těhotná. Dlouho mlčel, a nakonec jen řekl: ‚Nemůžu, Kristýno. Víš, že mám rodinu. Nikdy jsem ti nic nesliboval.‘ Odejít mě nechal samotnou na lavičce v parku. Myslela jsem, že umřu zoufalstvím. Jak to řeknu svému muži? Jak to řeknu dětem?“

Četla jsem dál, úplně otřesená. Každý zápis odhaloval pravdu, které jsem se podvědomě bála celý život. Otec, kterého jsem znala, nebyl mým biologickým otcem. Muž, kterého máma milovala, ji odmítl a nechal samotnou. Její manželství sice zůstalo, ale bylo navždy poznamenáno mým narozením.

„Porodila jsem holčičku. Když se na ni dívám, vidím jeho tvář. Nevím, jestli ji někdy dokážu mít ráda tak jako ostatní děti. Je pro mě živou připomínkou mé slabosti, mého studu. Každý pohled na ni bolí.“

Četla jsem tu větu znovu a znovu a nemohla přestat plakat. Teprve tehdy jsem pochopila, proč ke mně byla máma jiná. Byla jsem nevědomou připomínkou jejího největšího životního selhání, nešťastné lásky, která se nikdy nenaplnila. Nedokázala oddělit bolest od dítěte, které porodila.

Dlouho jsem seděla v jejím pokoji s deníkem na klíně a plakala nad jejím i svým osudem. Cítila jsem hněv, smutek, lítost, ale také zvláštní soucit. Jak moc musela trpět, když to tajemství nosila v sobě celý život?

V dalších dnech jsem se na svůj život začala dívat jinak. Celé roky jsem se bála odmítnutí, nevěřila, že si zasloužím lásku - teď už vím proč. Moje vlastní matka v sobě nosila bolest, kterou nevědomky přenesla i na mě.

Rozhodla jsem se promluvit se sourozenci. Řekla jsem jim o deníku. Byli šokovaní. Marek mě objal, Katka dlouho plakala. Přiznali, že vždycky cítili, že mě máma bere jinak, ale neuměli to pojmenovat. Jejich láska ke mně se nezměnila - možná se dokonce posílila.

Dnes, i když jsou rány stále čerstvé, se cítím svobodná od otázky „proč“. Vím, že máma nikdy nedokázala překročit vlastní trauma. Odpustila jsem jí - protože vím, jak těžké je celý život nést tajemství, které bolí.

Rozhodla jsem se, že nedovolím, aby minulost určovala zbytek mého života. Začala jsem chodit na terapii, pomalu buduju své sebevědomí. Učím se mít ráda sama sebe, tak, jak to máma nikdy neuměla.

Protože i když jsem se narodila z cizí chyby, můj život má stejnou cenu jako život kohokoli jiného. Mám právo být šťastná, přijímat se a milovat - tak, jak to ona nikdy nedokázala.

A možná právě teď, když znám pravdu, se konečně učím žít opravdu - bez strachu, bez studu, v souladu sama se sebou.