V kostele už byla všechna místa obsazená, tak jsem si sedla dozadu, vedle dětí s fotoaparátem. Původně jsem vůbec nechtěla přijít. Nejsem typ, který se cítí dobře na svatbách.
Ale Bára, moje spolužačka z gymnázia, mi napsala pozvánku ručně. Přidala větu: „Opravdu chci, abys tam byla.“ A něco ve mně povolilo. Po tolika letech samoty jsem si řekla - možná je čas zase jednou říct „ano“.
Sál byl plný světla, smíchu a květin. Lidé, které jsem kdysi znala, se smáli a připíjeli si. Můj stůl byl trochu stranou, mezi Bářinou tetou a mužem v tmavém obleku.
Trvalo mi chvíli, než jsem pochopila, kdo to je.
Michal. Michal Šimánek. Ten Michal.
Muž, který mi před šestatřiceti lety přestal volat. Bez vysvětlení. Bez rozloučení. Byli jsme tehdy pár - alespoň já jsem si to myslela.
Srdce mi začalo bušit jako o závod. Podíval se na mě, na okamžik ztuhl. Poznal mě. A nevěděl, co říct. Ticho trvalo pár vteřin, ale pro mě to byla celá věčnost.
„Ahoj,“ řekl tiše. „Nečekal jsem, že tě tady potkám.“
„Já taky ne,“ odpověděla jsem a napila se vína, aby nebylo vidět, že se mi třese ruka.
Rozhovor se rozběhl až u druhého chodu. Nejprve zdvořile - práce, děti, města. Pak vzpomínky - školní průšvihy, koncerty, smích.
A mezi dezertem a dortem se na mě Michal podíval vážně.
„Vím, že tohle jsem měl říct už dávno,“ začal. „Omlouvám se, že jsem tehdy zmizel. Byl jsem pitomec. Dostal jsem strach. Táta dostal práci v Německu, stěhovali jsme se narychlo. Říkal jsem si, že se ozvu… ale pak přišlo nové město, škola, život. A pak už jsem neměl odvahu.“
„Neměl jsi odvahu zavolat?“ zopakovala jsem pomalu. „A já půl roku seděla u telefonu a přemýšlela, co jsem udělala špatně.“
Sklopil oči. „Vím, že to nebylo fér. Ale byl jsem hloupý. Moc mě to mrzí.“
Seděli jsme chvíli v tichu. Z vedlejšího stolu zněl smích, hrála tichá písnička, a já cítila, že se ve mně cosi uzavírá. Už jsem nebyla ta holka, kterou opustil. Byla jsem žena, která si odžila svoje - rozvod, samotu, výchovu dcery, roky ticha a začátků od nuly.
Ale vedle něj jsem se na chvíli zase cítila jako ta osmnáctiletá, která se smála jeho vtipům a věřila, že svět má smysl.
Když jsme vyšli ven nadýchnout se čerstvého vzduchu, navrhl, že se projdeme.
„Chtěl bych dohnat ta léta,“ řekl tiše. „Vím, že čas se nevrátí. Ale možná bychom si mohli občas napsat. Nebo zajít na kávu. Jen tak.“
Neodpověděla jsem hned. Dívala jsem se do tmy, kde se odrážela světla aut a ozýval smích novomanželů. A pak jsem ucítila, jak se dotkl mé ruky. Jemně, opatrně. Nebyl to dotek muže, který něco chce. Byl to dotek člověka, který taky něco ztratil.
Domů jsem se vrátila pozdě, ale spát jsem nemohla. V ruce jsem držela ubrousek s jeho číslem - napsaným roztřeseným písmem.
Váhala jsem. Život přece není film. Ale možná někdy můžeme napsat vlastní scénář.
Seděla jsem dlouho u kuchyňského stolu a dívala se na ten ubrousek. V hlavě se mi míhaly obrazy - co bylo, co mohlo být a co možná ještě přijde.
Celé roky jsem v sobě nosila tu nedokončenou otázku „proč“. A teď jsem dostala odpověď - ne jako velké gesto, ale jako obyčejné lidské „promiň“.
Nezavolala jsem. Ani ten večer, ani druhý den, ani za týden.
Místo toho jsem mu napsala dopis. Papírový, ručně, pomalu, jako by každé slovo mělo váhu těch ztracených let.
Napsala jsem mu, že mu odpouštím. Že už nejsem ta dívka, kterou kdysi obdivoval a které se bál podívat do očí. Že jsem žena, která se naučila žít i s tichem.
Poděkovala jsem mu za to setkání - protože mi pomohlo uzavřít minulost.
A dodala jsem, že jestli někdy bude chtít zajít na kávu, ne jako někdo z minulosti, ale jako někdo, kdo začíná znovu - dveře jsou otevřené.
Dopis jsem hodila do schránky druhý den.
A cítila jsem, že jsem udělala něco důležitého. Pro sebe. Pro něj.
A pro tu mladou holku v sobě, která čekala přes třicet let, aby si konečně mohla říct:
„Už nemusím čekat. Už jsem volná.“