Pohřeb byl tichý, bez velkých slov a bez davu lidí. Jen ti nejbližší. Můj muž nikdy neměl rád rozruch kolem sebe - ani když byl naživu. Po jeho smrti dům ztichl jinak než dřív. To ticho bylo těžké, dusivé, jako mokrý kabát, který na mně visel.

Nedokázala jsem spát ani jíst. Bloudila jsem po bytě, dotýkala se jeho věcí. Jeho oblíbený svetr přehozený přes židli. Vůně vody po holení na límci košile. Otevřená kniha na nočním stolku.

Několik dní po pohřbu jsem se rozhodla uklidit jeho zásuvku s dokumenty. Znala jsem ji dobře - faktury, účtenky, staré záruky. Ale tentokrát jsem pod hromádkou papírů našla něco, co tam dřív nebylo. Bílou obálku. Úplně obyčejnou. Jen na ní bylo jeho rukopisem napsáno jedno slovo: „Eva“.

Na okamžik se mi zastavilo srdce. Posadila jsem se a ruce se mi roztřásly. Otevřela jsem ji. Uvnitř byl dopis - dlouhý, pečlivě napsaný, každé slovo promyšlené, každé písmeno důvěrně známé.

„Jestli to čteš,“ stálo na začátku, „znamená to, že už tu nejsem. Promiň, že jsem ti všechno neřekl dřív. Chtěl jsem, ale nedokázal jsem to. Bál jsem se tvých slz. A bál jsem se, že bych ti vzal klid, který si tolik zasloužíš.“

Četla jsem dál a cítila, jak se mi oči plní slzami. Můj muž věděl, že je nemocný. Věděl to už víc než rok. Rakovina slinivky - nemilosrdná diagnóza. Lékaři mu dali jen pár měsíců. A on se rozhodl, že mi nic neřekne. Léčil se potají, sám jezdil na kontroly, sám snášel bolest. Celou dobu se tvářil, že je všechno v pořádku. Že je jen unavený, že má stres, že je nachlazený. A já mu věřila.

V dopise psal, že mi chtěl ušetřit trápení. Že nesnesl pomyšlení, že bych se dívala, jak slábne. Chtěl, abych měla u sebe „normálního“ manžela co nejdéle. Psalo se tam i to, že ničeho nelituje. „Neměl jsem všechno,“ napsal, „ale měl jsem tebe. A to bylo víc, než jsem si zasloužil.“

Prosil mě, abych se neuzavřela do smutku. Abych žila. Abych odjela někam, kam jsem vždycky chtěla, ale nikdy jsem nenašla odvahu. Abych se znovu usmála, i kdyby to zpočátku bolelo. „Protože když budeš žít dál,“ napsal, „bude to, jako bych tu byl ještě kousek se tebou.“

Seděla jsem s dopisem v rukou a měla pocit, že držím celý náš společný život. Bolelo to - že jsem se nestihla rozloučit, že jsem o ničem nevěděla, že jsem u něj nebyla až do konce. Ale kromě bolesti jsem cítila i něco jiného: něhu, dojetí, lásku, která nezmizela ani po smrti.

Od té doby uplynuly týdny. Dopis mám schovaný v krabičce u postele. Někdy si ho čtu nahlas, jako by seděl vedle mě. Ale začala jsem dělat i něco víc - chodím ven, potkávám lidi, přihlásila jsem se na kurz malování, o kterém jsem dřív jen snila. O víkendu jsem odjela k moři - na to samé místo, kam jsme kdysi chodili spolu po pláži.

Vím, že přesně tohle by si přál. Abych žila. Ne navzdory jeho smrti, ale díky jeho lásce.