Táta nás s mámou opustil před 30 lety. Nyní se objevil v mém životě a chce se mnou být v kontaktu. Táta tvrdí, že ho máma celou tu dobu odmítala pustit k nám. Ale já se jí na to nemůžu zeptat, protože máma je mrtvá.

Na ten den, kdy se rodiče rozešli, si moc dobře vzpomínám. To už jsem chodila do školy a všemu jsem dokonale rozuměla. Večer se otec vrátil z práce a matka ho zavolala do vedlejšího pokoje, aby si o něčem promluvili. I když byly dveře zavřené, slyšela jsem, jak se rodiče hádají, jak na sebe křičí a matka nazývá otce zrádcem.

Pak si otec rychle sbalil věci, políbil mě na tvář a pak se ke mně otočil. Táta se smutně usmál a odešel. Od té doby jsem ho neviděla. Začali jsme s mámou žít spolu. Ze začátku se máma chovala úplně jinak. Zdálo se mi, že ji přestal bavit život. Čtrnáct dní chodila máma do práce, ale neuklízela doma ani nevařila jídlo.

Moje schopnost vařit těstoviny a smažit vajíčka nám zachránila život. Nakonec nás navštívila maminčina sestra Petra. Byla překvapená máminým chováním.

- Moniko, zbláznila ses? Co to děláš? Jak si můžeš něco takového dovolit? - Ola na matku křičela.

- Petro, já nic nechci. Už mám všeho dost," odpověděla unavená matka.

- Nemáš právo se takhle chovat! Vždyť máš dceru! Jaký jí dáváš příklad? - Petra se nechtěla vzdát.

- Ano, myslím, že máš pravdu," odpověděla matka.

Po tomto rozhovoru u nás Petra zůstala měsíc. Pomáhala mi s domácími úkoly, vařila jídlo a zaplétala mi vlasy. Po týdnu se máma začala zajímat o to, jak se mi daří.

Začala péct koláče jako dřív a dokonce se začala usmívat. Celkově se život postupně měnil k lepšímu a Petra byla brzy zase sama sebou. O otci jsme s maminkou nikdy nemluvily. Nejdřív jsem se bála zeptat, co se mezi nimi stalo, ale pak už to nemělo smysl. Kromě toho byla matka stále častěji mimo domov, protože si našla druhou práci.

Vracela se domů, když už jsem spala. S největší pravděpodobností matka o alimenty nežádala, protože jsme pořád šetřili a nemohli si dovolit ani nový pár bot. Snažila jsem se matce pomáhat v domácnosti, a když jsem dokončila střední školu, šla jsem pracovat.

Nyní mám vlastní rodinu: milujícího manžela a pětiletou dceru. Jsem moc ráda, že se mamince podařilo ji vidět, protože v posledních letech si stěžovala na bolesti na hrudi. Vždycky mi připadalo, že svého otce nepřestala milovat a nikdy mu neodpustila. Nikdy si domů nepřivedla jiné muže a měla tendenci s nikým nechodit.

Rána se zřejmě nikdy nezhojila a matka ve věku 63 let zemřela. Na všechno si vzpomínám jako v mlze. Tehdy jsem nemohla uvěřit, že zemřela tak brzy. O rok později vstoupil do mého života otec. I když hodně zestárl, okamžitě jsem ho poznala.

- Ahoj, dcero! Jak se máš? - zeptal se, jako by se v mém životě angažoval už třicet let.

- Ahoj, všechno je v pořádku, děkuji. Jak jsi mě našel? - zeptala jsem se.

- Byl jsem v bytě tvé matky a sousedé mi dali tvou současnou adresu. Jsem tak rád, že tě vidím! - Řekl táta s úsměvem a já si vzpomněla na jeho poslední úsměv před odchodem.

Dali jsme si šálek čaje a povídali si o všem možném. Vyprávěl mi, že se prvních pár let snažil s matkou usmířit, ale ona s ním nechtěla udržovat kontakt a zakázala mu se ke mně byť jen přiblížit.

Pak se otec přestěhoval do jiného města a matce volal, ale ona vždycky zavěsila, když slyšela jeho hlas. Zdálo se mi, že mluví upřímně. Věřím však, že kdyby se mnou opravdu chtěl komunikovat, našel by si způsob, jak to udělat. Na druhou stranu byla matka velmi přísná a klidně mohla otci zakázat, aby za námi jezdil a účastnil se mého života. Ať tak či onak, nemohu si to ověřit.

Nyní stojím před dilematem, zda mám otci věřit, nebo ne. Ze zkušenosti vím, že se ke kontaktu se mnou nerozhodl z dobroty srdce. Na druhou stranu bych si přála, aby jeho návrat byl spojen s touhou po dceři a přáním vše napravit.

Hlavní foto: str