Asi před šesti měsíci jsem si vzala Damiána. Problém s bydlením nám pomohla vyřešit moje matka, která nám poskytla svůj jednopokojový byt.

Upozornila nás však, že máme osm let na to, abychom si koupili vlastní. Mám mladší sestru, takže až bude plnoletá, byt prodáme a peníze si rozdělíme rovným dílem.

S tím všichni souhlasili. Svatba byla krásná, slavili jsme v restauraci. Všechno jsme platili napůl, měla jsem nějaké úspory, navíc Damián dobře vydělával.

Den po svatbě manžel nadnesl otázku vedení společného rozpočtu.

Navrhl následující řešení. Ve svých výpočtech poukázal na to, že abychom mohli platit nájem a další účty, kupovat jídlo, chodit do kina a kaváren, potřebujeme každý měsíc určitou částku, takže každý z nás by měl platit polovinu, navíc bychom si měli odkládat nějakou částku na vlastní byt. Zbytek peněz si necháme pro sebe.

Tato částka byla pro mě příliš vysoká, protože můj tehdejší plat byl podle něj takový, kolik jsme měsíčně potřebovali na různé poplatky a chození do restaurací. Na druhou stranu můj manžel vydělával téměř třikrát tolik.

Okamžitě jsem ho upozornila, že pro mě bude těžké přispívat každý měsíc tolika penězi a obecně by manželé měli mít jen společný rozpočet.

Damián mi klidně odpověděl, že bychom se měli pro rodinu snažit oba.

Takže pokud je pro mě teď těžké přispívat tolik peněz, měla bych si najít lepší práci. Žijeme v malém městě, nemáme si moc z čeho vybírat. Manžel pracuje ve firmě svého příbuzného.

Rozhodla jsem se ho poslechnout a začala jsem si hledat další práci. Tak jsme si každý měsíc odkládali peníze, šetřila jsem si, nic jsem si nekupovala, aby mi něco zbylo na Vánoce, abych mohla koupit dárky. Damián si naopak kupoval drahé oblečení a parfémy.

Jednoho dne jsme se začali bavit o dovolené.

Manžel navrhl, že pojedeme do zahraničí a opět si to budeme platit každý sám. Tolik peněz se mi nepodařilo sehnat, takže nakonec jel sám.

Hodně mě to ranilo, ale nic jsem neřekla, vztah byl pro mě důležitější. O několik měsíců později jsem se dozvěděla, že firma, kde matka pracovala, zkrachovala.

Najít si v padesáti letech práci je velmi těžké, navíc jí vyrůstá patnáctiletá dcera. Celou tu dobu se o ni máma starala, jak nejlépe uměla, ale její úspory došly.

Maminka mi zavolala a požádala mě o pomoc. Nemohla jsem odmítnout.

Ten měsíc jsem prostě nemohla zaplatit předem stanovenou částku za byt. Když to zjistil můj manžel, začal si stěžovat, že nemůžu nic vydělat.

"S tebou se nedá ani šetřit, ani jezdit k moři. Proč pomáháš rodině s tak malým platem?" "Ne," odpověděl jsem. - Damián se zeptal.

Po těchto slovech jsem manželovi řekla, že mě svým přístupem a sobectvím zklamal. On mi však klidně odpověděl, že jsem si ho nevzala kvůli penězům a že každý by měl počítat jen sám se sebou.

Damian je přesvědčen, že bychom měli dělat všechno odděleně. Já mám však zcela jiný názor a domnívám se, že rodina by se měla podporovat navzájem.

Není možné, abychom se dohodli na kompromisu. Teď nevím, jestli s ním chci dál žít.

Hlavní foto: youtube