Jmenuji se Martina a je mi 37 let. Jsem více než 4 roky vdaná za Pavla. Je to můj druhý manžel. Tím prvním byla moje láska z dob studií: krásný příběh, který skončil nevěrou a nedorozuměním. Z toho manželství mi zbyla jen dcera Pavlína. Narodila se v roce 2015. V tom roce jsme se rozešli s jejím otcem.

Celkově je Pavel první muž za poslední dva roky, kterému nevadilo, že mám dceru. Jeho laskavost, jeho péče obklopuje nejen mě, ale i mou dceru - chová se k ní, jako by byla jeho vlastní dcera. Takového muže jsem si samozřejmě nemohla nechat ujít, a tak jsme se vzali už na začátku roku 2018.

Protože už nejsme děti ani dvacetiletí studenti, máme každý nějaké úspory. Vyřešili jsme všechny finanční záležitosti a koupili si jeden společný dvoupokojový byt. Nemuseli jsme bydlet u rodičů a všechna rozhodnutí jsme dělali jenom já a můj muž.

V roce 2018 se nám narodil syn Petr. Musím přiznat, že to všechno spolu se stěhováním byla velká výzva. Právě v tomto období se zhoršil můj vztah s manželovou matkou, paní Natálií. Kvůli rekonstrukcím a tomu, že jsme museli často chodit do obchodů pro kutily, se stávalo, že jsme děti nechávali u ní. Moji rodiče žijí v jiném městě, takže děti nemá kdo hlídat.

Zpočátku se k dětem chovala docela hezky, ale nejraději měla samozřejmě Petra. Mně jako matce bylo jasné, že to není proto, že je nejmladší, ale proto, že je to její vnuk. Neměla jsem právo se hádat. Zároveň jsem jí neudělala nic špatného: nikdy jsem neskrývala, že mám dítě, a její syn to dobře věděl, ale nijak to jeho rozhodnutí neovlivnilo.

Dlouho jsem to pozorovala, až jsem si začala čím dál víc všímat, že je Pavlína smutná:

"Babička mi nedává ani sladkosti!".

"Nedovolí mi vyndat panenky z krabice!".

Snažila jsem se s paní Natálií promluvit, když byl manžel pryč, ale nic z toho nebylo - došlo k hádce, když tchyně řekla:

"Děti mi vodíš ty, ale nezapomeň, že já mám jen jedno vnouče - Petra - jako tvoje Pavlínka má vlastní babičku!".

Ještě téhož večera jsem narychlo sbalila všechny věci dětí a opustili jsme tchýnin byt. Musela jsem koupit lístky na vlak a pak jsem děti odvezla k rodičům. Rozhodla jsem se, že manželova matka svá vnoučata neuvidí, dokud si své chování nepromyslí.

Upřímně řečeno, zpočátku jsem to nečekala, ale manžel se zcela postavil na mou stranu a ultimátum podpořil. Opět jsem byla přesvědčena, že jsem se rozhodla dobře. Paní Natálii trvalo asi 2,5 měsíce, během nichž byla zcela ignorována, než jako první přiznala, že má nyní dvě vnoučata. Pavlína k ní byla velmi připoutaná.

Jak vidíte, někdy je k vyřešení problému potřeba odhodlání, protože jiné cesty nevedou ke správnému výsledku!

Hlavní foto: youtube