Dívka z malého města se dostala na univerzitu. Získala titul a zůstala ve velkém městě. Dívka byla okouzlující, inteligentní a všímavá od přírody, a nyní i vzdělaná! Jak se říká, zlaté dítě! A dokonale znala svou hodnotu.
Brzy se vdala. Její manžel pocházel z velmi dobře situované manželské rodiny. Takové, v níž o peníze nebyla nouze a ženy nemusely pracovat, pokud chtěly.
Z dívky se stala opravdová dáma. Nějakou dobu pracovala, povyšovala, ale pak se rozhodla dát práci sbohem a zůstat doma.
A to není nic jednoduchého: žena se stane kapitánkou velké lodi, které se říká rodina. Jako žena v domácnosti musíte nejen umět být ženou v domácnosti, ale musíte jí také chtít být. Je to úplně jiný životní styl s jinými povinnostmi.
Právě takovou ženou v domácnosti se stala paní z našeho příběhu.
A v malém městě, které kdysi opustila, šlo všechno svým způsobem dál. Stejně jako před patnácti lety. Stejný dům, stejné zvyky. A blízcí lidé, kteří jsou si příbuzní a měli se velmi rádi, se najednou stali pro sebe cizími.
Dcera hospodyně samozřejmě přišla navštívit svou matku, kterou upřímně milovala. A pomáhala jí, když bylo třeba. Nepřicházela, pravda, celé týdny. A něco matku od návštěvy dcery odhánělo. Nejspíš měla nějaký blok.
A teď matka zestárla. Zůstala sama. Je jí osmdesát let. Syn je daleko. Druhá dcera žije s manželem alkoholikem a sama prý nemá klid. Dcera z města zůstává.
Přijela do města a vzala matku k sobě. Přidělili jí pokoj: žít neumírat.
Zvykla si na to maminka? No, řekněme. S jídlem to bylo horší. Máma měla úplně jiné zvyky. Doma například vařila k večeři nudle, které ohřála na pánvi a zalila vajíčky.
Nebo smažené brambory s houbami a kysaným zelím. Nebo polévku. "Jako dezert" čaj s mlékem nebo chleba s máslem a cukrem. Večer kaše, vařené brambory se zelenou cibulkou: jednoduché a chutné.
A s dcerou to není stejné. Její manžel nechce jíst nudle s vajíčkem. Takže dcera vaří luxusní masové polévky, jídla z celého světa. Podává se ve velkých porcelánových miskách.
Pečeného krocana nebo kuře se zeleninou a tak dále. A rozhovory u stolu se vedou na nepochopitelná témata. Stará žena si připadala jako pověstná "hloupá vesničanka", složité pokrmy ji deprimovaly, ani je vždycky neuměla jíst.
Někdy si říkala, že tento životní styl vůbec není pro ni, že takhle by neměla trávit stáří. Říkala si, že celý život žije jako "myš pod koštětem" a že by si mohla dopřát život, na který nemá.
To si ovšem nemyslel ani manžel její dcery, ani jejich děti. Ale babička si to myslela. Zdálo se jí, že oni, včetně její vlastní dcery, nemohou myslet jinak.
A život staré ženy se změnil v morální utrpení, které nemohla unést. Sebrala svůj starý kufr a požádala, aby ji odvezli domů. Bylo dobře, že dům neprodali a peníze nedali té dceři, která má manžela pijana.
Se slzami v očích odvezli starou ženu zpátky. Matka plakala a dcera plakala. Stařenka naříkala, že dcera vyletěla z rodinného hnízda, stala se tak trochu cizí, jiná. A dcera plakala, protože jí bylo líto, že se maminka cítí špatně.
A tak odvezli maminku na místo, které dobře znala. Rozhodli se počkat, co se bude dít.