Celá rodina se se mnou a mým bratrem pohádala, protože jsme se před půl rokem rozhodli dát otce do domova důchodců. Rodina si myslí, že jsme hrozní lidé, protože jsme dali vlastního otce do pečovatelského domu. Ale je mu tam lépe, navíc máme jistotu, že se mu nic nestane.
S bratrem žijeme odděleně od rodičů už dlouho. Pomáhali jsme jim, navštěvovali jsme je, ale žili jsme odděleně. Bratr má vlastní rodinu, nyní čekají druhé dítě, já mám také manžela a dítě. Často jsme jezdili za rodiči, děti trávily léto na chalupě. Rodiče však bohužel nemládli.
Mezi otcem a matkou byl velký věkový rozdíl, asi dvacet let. Otci je nyní jednaosmdesát let. Dokud byla maminka naživu, dařilo se mu velmi dobře. Nikdo nevěřil, že je mezi nimi tak velký rozdíl. Ale před dvěma lety maminka zemřela a táta zůstal sám.
Od té doby se hodně změnil. Ztratil zájem o život a přestal se starat o své zdraví. Museli jsme ho každý den navštěvovat a kontrolovat, jestli bere léky. Také jeho povaha se výrazně změnila. Někdy nás nepustil do domu, když měl špatnou náladu. Několikrát se stalo, že jsme málem vykopli dveře, protože dva dny neotvíral ani telefon, a navíc ho sousedé neviděli.
S bratrem vycházíme dobře, takže žádné problémy spojené s péčí o otce po finanční ani fyzické stránce nebyly - vše se dělilo napůl. Jeho manželka a můj manžel se na tom také podíleli. Mysleli jsme si, že se otec časem zotaví a uzdraví, bude se starat o vnoučata, zahradu a znovu získá zájem o život. Ale bylo to čím dál horší.
Před půl rokem začal otec říkat divné věci. Dokázal začít mluvit o mamince, jako by odešla do obchodu nebo byla dokonce ve vedlejším pokoji, někdy si nemohl vzpomenout, jaký je rok. Obrátili jsme se na lékaře, kteří nám předepsali prášky, ale varovali nás, že se to bude jen zhoršovat, že jde o změnu související s věkem, kterou lze zpomalit, ale ne odstranit.
S bratrem jsme se poradili a rozhodli se, že se otec přestěhuje ke mně a bratr mu v případě potřeby finančně pomůže. Otec však trval na tom, že svůj dům neopustí. Hádal se s námi tak, že jsme museli zavolat záchranku, málem dostal infarkt.
Pak jsme ustoupili, nemohli jsme ho nutit, aby se přestěhoval, a navíc nám lékaři doporučili, abychom ho nerozrušovali. Ale bylo to horší a horší. Po mrtvici přestal plně používat pravou ruku a začal mít problémy s chůzí. Začal také odcházet z domu a nemohl najít cestu zpět. Začínalo to být nebezpečné.
Jedna věc je starat se o člověka, který je při smyslech nebo který si neubližuje, a jiná věc je žít s člověkem, který má ztrátu paměti a může se jen tak procházet a ztratit se. Začali jsme tedy s bratrem hledat domov důchodců, kde mají senioři nepřetržitou péči.
Trvalo nám dlouho, než jsme si vybrali, objížděli jsme jednotlivá centra nebo domovy důchodců, četli recenze a mluvili s personálem. Nakonec jsme vybrali místo, které nám zcela vyhovovalo rozsahem služeb, polohou, podmínkami i cenou.
Ano, stálo to hodně, ale rozhodně to stálo za to. Nabídka se skládala z volnočasových aktivit, lékařské péče, aktivit, jako je bazén, procházek v lese a rozhovorů s psychologem. Celkově musel být otec spokojen.
Otce jsme tam umístili, zpočátku jsme ho každý den navštěvovali a pozorovali, jak se cítí. Začal se cítit lépe. Přestal ztrácet kontakt s realitou, dokázal déle udržet rozhovor. Říkal, že se mu tam líbí. Našel si přátele, se kterými hrál šachy a díval se na televizi.
Byli jsme spokojeni. Uklidňovalo nás, že bere léky, že se neztratí, že ho na ulici nepřepadnou nebo nesrazí auto. Podle rodiny jsme však byli hrozní lidé.
Všichni si myslí, že jsme otce zavřeli do nějakého ústavu, kde ho mučí, hladoví a nesmí vycházet ze sklepa. Moje teta, tátova mladší sestra, je nesmírně agresivní. Právě kvůli ní nás zbytek rodiny považuje za nepřátele.
Nějakou dobu jsme se to snažili vysvětlit, dokázat, ale teď jsme to vzdali. Ať si myslí, co chtějí, my s bratrem známe celou pravdu. Můj otec se v pečovatelském domě cítí lépe a na tom jediném záleží.
Hlavní foto: youtube