Myslím, že nebude trvat dlouho a můj manžel si bude muset sbalit věci a odejít ke své milované mamince, za kterou utratí téměř celou výplatu. Ráda bych podotkla, že vydělává velmi málo. Už mě nebaví živit "nadějného, ale neúspěšného muže" a jeho milovanou maminku.
Za čtyři roky manželství můj muž neví, čím by se chtěl živit. Pracuje příležitostně a vydělává málo. Nemá na něj téměř žádné nároky. To, co manžel vydělá, nejde do domácího rozpočtu. Všechno dává své matce, paní Halině.
Tchyně je už dávno v důchodu, i když je poměrně mladá a aktivní. Ta žena by mohla ještě pracovat, je plná energie. Ale raději lamentuje, kolik co stojí, káže mi o morálce a připomíná mi, že její syn je úžasný a já jsem šťastná žena. Možná je to báječný syn, ale není to moc dobrý manžel.
Před dvěma lety jsem se vzdala mateřské dovolené, protože někdy prostě nebylo doma co jíst. Manžel zůstal s dcerou a já začala vydělávat. Samozřejmě jsme se kvůli tomu pohádali. Tchyně pořád říkala, že syn je jiný, protože nepodlézá nadřízeným, a proto pracuje ležérně.
Nevadí mu to, protože odmítal pracovní nabídky, které mu dávali kamarádi, jako by byl milionář. Protože má vyšší vzdělání, nechce pracovat v call centru. Ale vyšší vzdělání a hrdost mu nebrání pracovat příležitostně za málo peněz.
Pokud jde o mě, musím dělat přesčasy, zapomínat na nemocenskou a dovolenou, abych vydělala peníze a uživila rodinu. Už jsem zmeškala mnoho dceřiných představení, své narozeniny a narozeniny svých rodičů, protože si nemohu vzít volno, protože toužím po povýšení.
V práci si myslí, že jsem svobodná matka, a proto tak tvrdě pracuji. Mého manžela to nezajímá. Čeká, až bude mít štěstí a najde perfektní práci. Do té doby "to nějak zvládneme". Navíc má tu drzost dávat skoro všechny peníze své matce. Vždyť je v důchodu, neumí hospodařit.
Když ho požádám, aby šel do obchodu, řekne si o peníze. Když se zeptám, za co utratil svůj plat, jednoduše řekne, že všechno dal matce. Musí přece platit nájem, musí něco jíst a její důchod je malý. No jistě.
My neplatíme nájem, nepotřebujeme jíst, nepotřebujeme nic. Mimochodem, tchyni ještě není pětašedesát. Moje matka ve svých šedesáti třech letech stále pracuje, i když je také v důchodu.
Manžel prý matce řekl, že nejsem spokojená s tím, že jí dává všechny peníze. Zavolala mi, aby mi vynadala. Řekla, že není správné zakazovat synovi, aby matce pomáhal. Vždyť je svobodná a v důchodu. Kdo jí pomůže, když ne její syn?
Je jí jedno, že já jsem ten, kdo živí naši rodinu. "Jste rodina, máte všechno společné". No jistě - já mám byt a dobrý plat a její syn má potenciál. Co by řekla, kdyby to bylo naopak?
Moje tchyně ráda říká, že "ty manžela nepodporuješ, tak nemůže nic dokázat". Takže to, že ho dlouhodobě podporuje, není podpora? Jak ho mám podporovat já?
Jsem z toho všeho už opravdu otrávená. Manžel nenosí domů peníze, ale já na něj musím utrácet - je vybíravý, nejí všechno, každý den musí být buď maso, nebo ryba, příloha, salát, polévka, uzené.
Celkově toho vyžaduje moc, ale sám od sebe za to nic nedává. Oblečení, boty, pomůcky, všechno si kupuje za vlastní peníze. Pokud jde o něj, dobíjí si telefon a zbytek peněz dává matce. No a jednou za měsíc si může koupit mléko a chleba do domácnosti.
Jsem unavená. Uvědomuji si, že rodina se musí navzájem podporovat, všichni zažíváme vzestupy a pády. Ale tenhle pád trvá už čtyři roky.
Tři měsíce předtím, než se oženil, ho vyhodili z jeho stálé práce, protože "tam bylo příliš mnoho požadavků a šéf je darebák", takže tento úpadek trvá až doposud. Konec je v nedohlednu.
Nechci to už protahovat, když mu záleží jen na matce, a ne na dceři. Dala jsem mu měsíc na to, aby si našel dobrou práci.
Pokud ji najde, bude dobře vydělávat, pak budeme přemýšlet, co dál. Pokud ne, tak ať si sbalí věci a jde za matkou. Ať ho živí, šatí a stará se o to, aby rozvíjel svůj potenciál. Mám se o koho starat.
Hlavní foto: youtube