Mám dva syny, tři vnuky, dvě snachy a žila jsem jako sirotek. Ale když jsem neteři slíbila, že jí dám byt, přiletěli a začali se hádat. Teď už je jasné, že ode mě potřebují jen byt.

Narodili se mi dva synové, byla jsem šťastná, že mě budou živit ve stáří. Jenže o mě se nestarají moje vlastní děti, ale neteř, která už má vlastní rodinu a rodiče, tedy mého bratra a jeho ženu. Je jasné, že jsme s manželem někde udělali chybu, nevychovali jsme děti správně. Když byl jejich otec naživu, ještě se objevovaly, ale poté, co ho pohřbili, se u mě pět let neukázaly.

Moje děti žijí ve stejném městě. Samozřejmě ne blízko, ale asi čtyřicet minut autobusem. Oba jsou ženatí a mají děti. Mám dvě vnoučata a jednu vnučku, kterou jsem nikdy neviděl. Je pro mě těžké chodit sama, měla jsem úraz a volání dětem hraničí se zázrakem.

Jsem zvyklá, že každý jen slíbí, že se zastaví, pomůže a něco vyřeší. Sousedé vytopili kuchyň, ne nijak zle, ale strop se musel vymalovat. Pro zdravého člověka to byla práce na hodinu. Volala jsem jednomu synovi, druhému, oba slíbili, ale ani jeden nepřišel. Musela jsem si najmout odborníka. Nebylo mi líto peněz, ale zoufala jsem si, že si synové nenajdou čas, aby mi pomohli.

Pak jsem musela vyměnit ledničku a nic o ní nevím. Prodejci rádi podvádějí starší lidi. Požádala jsem své syny, aby šli se mnou. Na to mi bylo řečeno, že tam jsou přece asistenti prodeje, ti mi všechno řeknou. Musela jsem zavolat bratrovi a dcera s manželem šli se mnou.

Začala pandemie, takže začali volat jednou za měsíc, zeptali se, jak se mi daří, a to bylo všechno. Dávali mi moudré rady, abych nikam nechodila, nakupovala na donášku domů, jenže jsem nevěděla, jak na to. Pak mě to všechno naučila neteř. Ona rodičům objednává nákupy sama a skoro každý den jim volá, jestli je všechno v pořádku.

Neteř si uvědomila, že jsem zůstala bez pomoci, a začala mi volat a ptát se, jak se mám a jestli něco nepotřebuji. Pomáhala mi s úklidem. Když jsem byla nemocná, seděla se mnou, nosila mi léky a vařila mi jídlo. Dokonce se u mě zastavovala na šálek čaje. Všechny prázdniny jsem trávila s bratrem a jeho ženou a s rodinou mé neteře. Její dcera už mi říká babičko.

Přemýšlela jsem o tom a rozhodla se, že svůj byt předám neteři. Chodí za mnou, pomáhá mi, nic po mně nechce, a tak se jí odvděčuji. Laskavost za laskavost. Nebude to zbytečné plýtvání bytem.

Zrovna když jsem se chystala vyřídit papíry, volal mi nejstarší syn a ptal se, co dělám, tak jsem mu řekla, kam jedu. Začalo vyptávání. A pak nadávky a křik, že jsem hloupá. Poslechla jsem ho, ale nerozmyslela jsem si to.

Toho večera zazvonil zvonek a moji synové stáli na prahu. Dokonce přivedli vnučku a přinesli dort. Jenže důvodem setkání byl byt, snažili se mi namluvit, že byt odkážu neteři a ta mě vyhodí. A že by to tak být nemělo, protože mám děti a vnoučata a svůj majetek dávám cizímu člověku.

Vyslechla jsem je, podívala se na ně, poděkovala jim za moudré rady, ale řekla jsem, že to stejně udělám po svém. Naštvali se na mě, odešli a práskli dveřmi. Slíbili mi, že už nikdy neuvidím svá vnoučata a že s jejich pomocí nemohu počítat.

S vaší pomocí jsem už stejně nepočítala, drazí. Prokazují mi laskavost, že přišli až po pěti letech, a to jen proto, že nechtěli přijít o byt. Ať si teď poradí sami a já byt předám neteři. Jestli mě vyhodí na ulici, je to můj osud. Ale v to já nevěřím.

Hlavní foto: youtube