Někteří lidé by mohli říct, že jsem staromódní člověk. Naši přátelé a známí mají na to, co se stalo, rozdílné názory, a tak vám o tom chci povědět.

S manželem máme vlastní dům na okraji města. Máme takové pravidlo: můj dům je i tvůj dům. Jsme vždycky rádi, když nás navštíví hosté. V našem domě máme oddělený pokoj pro hosty, a pokud nemáme dost místa pro naše přátele nebo příbuzné, spíme s manželem na pohovce v obývacím pokoji a hosty ukládáme do naší ložnice. Nebo spíme na lehátkách na letní verandě.

Teď už samozřejmě hosté nechodí tak často, ale tak to bylo celý můj život. Byla jsem tak vychovaná a můj manžel také. Jsme pohostinní lidé, jsme rádi, když nás někdo navštíví. Příjezd přátel nebo příbuzných vždy vítáme. Vždy hosty nakrmíme a najdeme pro ně místo a vždy se snažíme, aby jim nic nechybělo.

Máme tři dospělé děti, dvě dcery a syna. Nejstarší dcera žije nedaleko nás. Ona a její manžel mají vlastní byt a auto. Se zetěm a jeho rodiči máme dobré vztahy. Velmi rádi se občas sejdeme u nás doma, při různých příležitostech nám zeť hodně pomáhá.

Druhá dcera je v rodině nejmladší. V současné době studuje v jiném městě, bydlí na koleji a vlastní rodinu zatím nemá. Je to žena, která dělá kariéru. Říká, že se nevdá, dokud si nevybuduje kariéru.

Synovi je 34 let. Již dlouho žije nedaleko Prahy. Po studiích se přestěhoval do hlavního města. Spolu s kamarádem si otevřeli firmu a nyní tam mají vlastní dvoupokojový byt. Syn má ženu a dítě. Vnukovi bylo nedávno sedm let.

Naše vztahy s Pavlínou, synovou manželkou, se příliš nevyvíjejí. Možná je to tím, že žijeme velmi daleko od sebe a moc spolu nemluvíme, nebo možná tím, že máme úplně jiné názory na život, byli jsme jinak vychováváni.

Jednoho dne nás přijel navštívit můj syn s rodinou. Pavlína z toho nebyla moc nadšená, že se můj syn rozhodl jet na dovolenou ke svým rodičům místo k moři. Pořád říkala, že nemá kam jít, co dělat a že se nudí.

Zůstali u nás jen týden, zatímco Pavlína nás už nikdy nenavštívila. Můj syn však několikrát přijel, buď s vnukem, nebo sám.

Před několika měsíci si můj manžel vzal dovolenou a navrhl, že syna na týden navštívíme. Jsem v důchodu a nepracuji, takže tomu nic nebránilo. Byla jsem velmi potěšena. Zvláště proto, že za tolik let jsme syna ještě nikdy nenavštívili. Moc jsem se chtěla podívat, jak se mu daří, jak vypadá jeho byt.

Koupili jsme lístky na vlak, informovali syna a vyrazili. Předem jsme ho upozornili, že chceme zůstat týden. Přijeli jsme večer, bylo asi 18:00. Bylo hezké, že syn přijel autem a přivítal nás na nádraží a doma snacha udělala večeři. Seděli jsme a povídali si. Byli jsme s manželem unavení z cesty, a tak jsme chtěli jít brzy spát. Ale syn se snachou pro nás nemohli najít místo ve svém bytě.

- 'Zamluvili jsme pro vás hotelový pokoj na celý týden, hned zavoláme taxi a všechno zaplatíme,' řekla snacha.

Syn mezitím mlčel a odmítal se nám podívat do očí. Nemohla jsem uvěřit, že se takhle chová. Jak to myslíš, že musíme jet do hotelu? Přijeli jsme navštívit našeho syna, proč potřebujeme hotel? Moc toho nepotřebujeme, můžeme spát na podlaze, to nám nevadí. Koneckonců jedeme jenom přespat. Vnuk taky požádal mámu, abychom mohli spát u něj v pokoji, ostatně děda mu slíbil, že mu přečte pohádku na dobrou noc, ale Pavlína už zavolala taxíka.

- Zítra ráno k nám přijdete. Je to jen deset minut cesty, - řekla.

Syn s námi nastoupil do taxíku a doprovodil nás do hotelu. Celou cestu jsme jeli mlčky.

Hotelový pokoj byl obyčejný: postel, dva noční stolky, sprcha, záchod a stará televize. Ráno jsme se probudili hladoví, nebyl tu žádný vařič na přípravu snídaně a jít do kavárny stálo spoustu peněz. Sami jsme museli utratit peníze za taxi, abychom se dostali k synovi. Tak to bylo každý den.

Neměli na nás moc času, ráno syn se snachou odcházeli do práce. Alespoň vnuk mohl zůstat doma - týden nesměl chodit do školy. Večer jsme společně povečeřeli, ale pak jsme se vrátili do hotelu, kde jsme strávili noc. Pak jsme utratili spoustu peněz za taxík.

Týden jsme se synem nezůstali, koupili jsme si jízdenky domů, vyřešili, proč se musíme vrátit dřív, a odjeli. Měla jsem zlomené srdce. Chtělo se mi brečet kvůli tomu, jak se syn zachoval k vlastním rodičům.

Když jsme se vrátili domů, řekla jsem o všem své nejstarší dceři. Byla vzteky bez sebe. Je to ten nejimpulzivnější a nejpřímější člověk, jakého znám. Okamžitě zavolala bratrovi a dlouze s ním o situaci mluvila.

Teď už se synem komunikujeme méně, voláme si jen v důležitých věcech. Takový přístup a chování mě urazilo.

Také moji přátelé byli nemile překvapeni takovou vstřícností svého syna a snachy. Ale sousedka říkala, že je to teď zcela normální.

- Rezervovali pro vás hotel, všechno zaplatili, všechno zorganizovali. Možná opravdu nemají v bytě dost místa a udělali to proto, aby se všichni cítili pohodlně? - řekla.

Nevím, co si o tom mám myslet. Dřív jsme přespávali u spousty příbuzných, taky jsme neměli hned dům, předtím jsme bydleli v malém bytě, všichni jsme spali v jedné místnosti. Někdo spal na podlaze, někdo na matraci nebo na skládací posteli a všichni byli spokojení. Ani mě nenapadlo nabízet hostům, aby šli do hotelu.

Možná nejsem v pořádku? Možná je to teď normální, ale pro mě je to prostě neuctivé. Nemám chuť se synem a snachou mluvit. Když na to pomyslím, je mi z toho okamžitě smutno.

Hlavní foto: youtube