- Drahá, přijeď dnes večer, prosím. Bez tebe to nezvládnu.
- Mami, jsem zavalená prací! Už mám dost tvého otravování. Dobře, přijdu!
Plakala jsem rozhořčením a zoufalstvím zároveň. Vzpomněla jsem si, jak těžké bylo vychovávat dceru sama. Zasvětila jsem jí celý život, a teď takhle vypadá vděčnost? Nikdy jsem Káti nic neodepřela. Myslím, že jsem ji příliš rozmazlovala...
Vyrostl z ní sobec a já se s tím nechtěla smířit. Když bylo dceři jedenáct, začala jsem se stýkat s mužem. Dcera se to dozvěděla a bylo zle. Musela jsem se s ním rozejít, i když jsem ho měla moc ráda.
Teď je mi sedmdesát let. Jsem sama jako prst. Pro vlastní dceru jsem přítěží. Mám spoustu nemocí a problémů a není nikdo, kdo by mi pomohl. Ani fyzicky, ani finančně. Moje dcera je už 20 let vdaná, takže na mě raději ani nemyslí.
Mám tři vnoučata, ale vídáme se jen zřídka. Proč? Nevím...
- Mami, co se stalo tentokrát? - Řekla dcera nervózně překračujíc práh.
- Mám předepsané injekce, jsi zdravotní sestra, mohla bys mi pomoci.
- Mám sem chodit celý týden? To si ze mě děláš legraci!
- Katko, pochop, chodníky jsou tak kluzké, že se na kliniku nedostanu.
- Máš peníze, aby se mi to vyplatilo? Nebudu sem jezdit zadarmo!
- Ne, nemám peníze...
- Uvidíme se později, mami! Zeptej se někoho jiného!
Ráno jsem vyrazila o dvě hodiny dřív, abych se dostala na kliniku. Šla jsem po silnici a plakala, když jsem si vzpomněla na včerejší rozhovor.
- Prosím, projděte bez fronty. Bolí vás něco? Proto pláčete? - Na chodbě ke mně přistoupila mladá žena.
- Ne, pláču z úplně jiného důvodu.
Začali jsme si povídat. Vylila jsem si před ní duši, protože si ani nemám s kým popovídat. Maruška mě vzala domů. Jak se ukázalo, bydlela hned vedle. Od té doby jsem se s ní začala bavit.
V den mých narozenin za mnou přišla jen Marie. Katka ani nezavolala.
- Nemohla jsem vám v takový den nepopřát nic dobrého. Moc mi připomínáte maminku, vždycky mě zahřeje u srdce, když se vidíme," řekla.
S příchodem Marušky dostal můj život nové barvy. Chodila mě navštěvovat a pomáhala mi s domácími pracemi. Často jsem ji navštěvovala. Slavili jsme spolu svátky a jezdili na krátké dovolené mimo město.
Dlouho jsem o tom přemýšlela, ale nakonec jsem se rozhodla předat svůj byt Marii. Nelíbilo se jí to, ale já jsem si to nerozmyslela. Viděla jsem, že se ke mně chová jako k vlastní matce - nedělala to proto, aby ode mě něco vymáhala. Rozhodla jsem se jí tedy poděkovat za všechnu její pomoc a lásku.
Nakonec se mě Maruška ujala, protože jsem to sama těžko zvládala. Rozhodli jsme se prodat můj byt, aby Katka později Marušku nežalovala.
Dcera si na mě vzpomněla až o rok později. Obviňovala mě ze všech možných hříchů a přála mi smrt. Očividně s mým bytem počítala a já ji zklamala. Maruščin manžel ji z bytu vyhnal a požádal ji, aby nás už neobtěžovala.
Cizí lidé se ukázali být bližší než moje vlastní dcera.....
Hlavní foto: youtube