Marusii bylo nedávno třináct let. Zůstala sama. Nikdo z příbuzných si téměř dospělou dívku nechtěl vzít. Všichni zavrtěli hlavou, slitovali se nad dívkou, dali jí čokoládu, ale nechtěli ji vzít s sebou.

Maminčina sestra, teta Marina, řekla, že ona sama už má dvě děti, tak proč by potřebovala třetí. Sestřenice tety Ljuby, kterou dívka s rodiči navštěvovala a které vždy pomáhali, jak jen mohli, si dívku také nevzala s sebou. Proč - to nevysvětlila. Bratr jejího otce žil na severu a možná nevěděl, že jeho bratr už tam není.

Marusia skončila v sirotčinci. V pokoji s ní byly tři dívky, dvě stejně staré a jedna o dva roky starší. Bylo jí vysvětleno, že starší dívka bude brzy přemístěna do jiného pokoje.

Noví přátelé ukázali Maruši svůj každodenní život: kde je jídelna, kde je odpočívárna, kde je knihovna. Neptali se, kde jsou její rodiče, a to je dobře, protože Marusia nebyla připravená na tuto otázku odpovědět. Pokaždé se jí zkroutily rty, hlas se jí začal chvět a z očí jí samy od sebe vytryskly slzy.

O něco později přišla učitelka Inna Ivanovna a odvedla dívku do jídelny, protože už bylo po obědě a ona měla hlad.

Uplynul měsíc a Maruška si na režim v sirotčinci zvykla, dokonce se jí tam začalo líbit. Někdy se dívky směly procházet po městě samy. Marusia začala spát po nocích a téměř přestala plakat do polštáře ze stesku po mamince a tatínkovi.

Jednoho dne ji starší dívky začaly provokovat.

- "Rodiče tě opustili, protože jsi hrozný, ha, ha, ha!

- To není pravda," zvolala Marusia, "zemřeli.

- Utíkaly od tebe, aby tě neviděly, - smály se dívky.

- Ne, zemřeli, havarovali v autě - vykřikla Marusia.

Pak se rozplakala ještě víc a náhle ztratila vědomí.

Marusia se probudila na pokoji na posteli, vedle ní seděla sestra a jeden z jejích spolubydlících.

- Probudila ses? Bolí něco? - zeptala se sestra.

- Točí se mi hlava - zašeptala Marusia.

- Není divu. Když jsi ztratila vědomí, silně ses udeřila do hlavy - žena ji jemně pohladila po hlavě.

- Vzpomínám si, že jsem plakala - řekla dívka.

- Lehněte si, nevstávejte, jinak by se váš stav mohl zhoršit - řekla sestra a odešla.

Později večer přišly do Marusiina pokoje tytéž dívky, které se jí smály.

- Omlouváme se, chtěli jsme si udělat legraci, nenapadlo nás, že se to stane - řekl omluvně jeden z nich.

- Nic se nestalo - zašeptala Marusia.

- Jak se jmenujete? - zeptala se jiná dívka.

- Marusia.

- Odpustíte nám? Opravdu jsme vás nechtěly takhle urazit, nevěděly jsme o vašich rodičích, jen jsme křičely - řekla první dívka.

- Ano. Odpustila jsem ti - řekla Marusia.

O tři dny později se Marusia cítila lépe a směla vstát z postele. Okamžitě se vydala do knihovny, aby si tam sedla a přečetla si knihu.

Současně se přišla omluvit jedna z dívek.

- "Ahoj, mám pro tebe překvapení," řekla.

- Jaké překvapení? - Marusia se zeptala.

- Ve vaší osobní složce jsem viděl, že máte strýce, a našel jsem jeho adresu. Napsaly jsme mu s děvčaty dopis. V odpovědi napsal, že o tragédii s tvým bratrem nic neví a že co nejdříve přijede a odveze tě ze sirotčince.

- Opravdu? Přijede pro mě strýček Míša? - Marusia byla nadšená.

- Ano! - dívka se na ni usmála.

Marusiny dny se nyní rozjasnily očekáváním strýcova příjezdu. Jednou po snídani vstoupil do třídy učitel a řekl.

- Marusie, přišli za tebou.

- Kdo?

- Přijďte se přesvědčit na vlastní oči! - učitel tajemství neprozradil.

Marusia už z dálky poznala svého milovaného strýce.

S výkřikem "Medvěde!" se mu vrhla kolem krku. Objal dívku, přitiskl ji k sobě, pak ji odtáhl stranou a podíval se na ni.

- Jak jsi vyrostla, Maruško! - řekl obdivně, - běž, sbal si věci, pojedeš se mnou.

Marusia vběhla do pokoje jako dělová koule, posbírala svých pár věcí a políbila spolubydlící. Rozběhla se ke strýci. V polovině cesty si na něco vzpomněla a vběhla do pokoje starších dívek.

- Děkujeme! - Objala svého zachránce.

- Odcházíš? - Dívka kývla směrem ke své tašce.

- "Ano, přijel pro mě strýc," řekla Marusia vesele a znovu dívku objala.

Hlavní foto: ladywow.pro