Jak se něco takového může stát!
Vzali jsme naši kočku, nyní již šestiletou, z ulice. Bylo to malé plaché kotě, které se bálo každého, kdo kolem něj prošel. Ale bylo mi ho líto, přicházela zima, už to byl první mráz a toto kotě jsem vzal do teplého a pohodlného domu.
První dva dny to bylo milé kotě, které se bálo všeho kolem sebe. Ale pak si zvykl a stal se aktivním hravým kotětem, které si v noci chtělo jen hrát, běhat a skákat. Nerozuměl tomu, že lidé vstávají do práce brzy ráno. Ale když jsme ráno vstali, stočil se na židli a zdravě spal.
Uplynulo šest let, naše kočka se stala rozvážnější a odpovědnější. Navíc chodil sám na procházku ulicí vždy přesně ve stejnou dobu a přesně na dvacet minut, což mu pravděpodobně stačilo. Po procházce se dobře najedl a hodinu spal. Pak mi věnoval svou pozornost. A tak to bylo každý den. Měla jsem pocit, že žije podle plánu, který si sám vytvořil.
Ale jednoho dne se všechno změnilo v našich životech. Ta změna nastala, když přinesl kotě domů. Po další procházce se vrátil domů nejen sám, ale s kotětem, které vypadalo jako on. Dokonce jsem si myslela, že to byl jeho syn, což bylo nepravděpodobné.
Samozřejmě jsme respektovali jeho přání a nechali si toho mladého. Kocour se o něj postaral, ohřál ho, olízal, sledoval jeho každý krok a hrál si s ním. Naučil se jíst z misky a chodit na písek. Naučil jej vše jako pravá matka s tím,že je to táta. Nazvali jsme kotě Syn. Náš kocour k němu nikoho nepouštěl, ale to bylo během toho co to bylo kotě. A když Syn vyrostl, vymyslel si vlastní názor na to, co se může a nemůže. Nezapomněl však na starší kočku, respektoval jej a poslouchal. Nyní jsou v našem domě dvě kočky, jsou to téměř dvojčata.
Nějak jsem si myslela, že kdyby kočka měla ráda otce, začala by přinášet koťata. Budeme muset otevřít školku pro kočky, protože kočka je v domě nejdůležitější a rozhodne, kolik koček v ní bude žít.
Je naše kočka jedinečná?
Hlavní foto: storyfox.ru