Jedna z mých odběratelů se podělila o svůj životní příběh. Požádala o radu. Ráda bych se o tento příběh podělila, abyste se k němu mohli vyjádřit. Možná má někdo další také zkušenosti se životem se staršími blízkými.
„Je mi 53 let. Ještě jsem neodešla do důchodu. Musím pracovat a zároveň se starat o svou osmdesátiletou matku. Ona opravdu nepotřebuje stálou péči a pomoc. Dokáže se o sebe postarat sama, pokud jde o hygienu, chození na procházky, vaření. Mám pocit, že matka využívá mou energii.
Když strávím večer s maminkou, chci pak jít do svého pokoje, pustit si televizi a jít spát. Máma ráda analyzuje život. Kdybys mě tak poslechla a vzala si Martina místo tohohle konkrétního chlapa. Měla bys děti a udělala bys kariéru.
Teď to vypadá, že kromě mě nikoho nepotřebuješ. Buď ráda, že máš milovanou osobu. Postarej se o svou matku. Ano, nemám děti a manžel mi utekl. Tak si myslím, že utekl. Protože jakmile jsme začali žít společně s mojí matkou, po měsíci jsme se rozvedli.
Koneckonců podle mé matky si nikdo nepronajímá byt, když má vlastní třípokojový byt. Nyní, v mém věku, bydlím ve třípokojovém bytě se svou matkou. Trávíme spolu čas v obývacím pokoji a kuchyni, ale každá máme svůj vlastní pokoj.
Máma mě pořád peskuje jako malou holku:
- Přišla jsem domů pozdě;
- Nakoupila jsem zbytečné potraviny;
- Nevyprala jsem jí oblečení; nepřevlékla jsem jí ložní prádlo;
- Nenakrmila jsem kočku.
Nikdy jsem od mámy neslyšela slova podpory nebo nějaké pochvaly. Neustálé výčitky a kárání. Ach, mami. Proč mi to děláš? Navíc se nemůžu hýbat. Můj plat je příliš malý, nestačí na zaplacení nájmu a všech poplatků. Navíc mi to svědomí nedovolí, už kvůli tomu, že by se mamince mohlo něco stát.
Ale abych byla upřímná, mám pocit, že mě máma dohání k šílenství. Takhle přece o mámě mluvit nemůžeš, ne? Ale já si nemůžu pomoct.
Hlavní foto: youtube