Nikdy bych nevěřila, že se mi něco takového stane. Vždycky jsem se snažila být chápavá. Říkala jsem si, že starší lidé prostě „mají své zvyky“. Že je potřeba mít trpělivost. Ale kolikrát může člověk zavírat oči, když někdo neustále překračuje hranice?
S Petrem jsme manželé pět let. Máme klidný, obyčejný život - oba pracujeme z domova, bydlíme v menším bytě na okraji města, bez luxusu, ale s velkým balkonem, který miluju. To je moje útočiště. V létě tam pěstuju bylinky a muškáty, v zimě rozsvěcuju světýlka a svíčky a dělám si tak malou oázu pohody uprostřed šedi.
Petr je dobrý člověk - klidný, spolehlivý, pozorný. Má jen jeden problém. Nikdy se nenaučil říkat své matce „ne“.
Paní Irena, jeho maminka, je vdova už přes deset let. Vždycky byla ten typ, který „ví všechno nejlíp“. Vychovala Petra sama a dodnes to často připomíná. I teď, když je v důchodu a mohla by si konečně odpočinout, má potřebu všechno řídit a kontrolovat.
Když se dozvěděla, že jsme koupili byt, řekla dotčeně:
- A to se to dozvídám poslední? Ani jste mi neukázali plány!
Neprosila jsem ji o názor, ale než jsem se nadála, poslala nám deset odkazů na články o „nejčastějších chybách při zařizování interiéru“. A když pak přijela na návštěvu, hned ode dveří prohlásila:
- Ten stůl máte špatně. Světlo z okna bude lidem svítit přímo do očí.
Tenkrát jsem se ještě usmála. Řekla jsem si: no dobře, taková prostě je. Nějak to přežiju. Ale tím to neskončilo.
Paní Irena velmi rychle začala náš byt brát jako svůj vlastní. Chodila „na neohlášené návštěvy“ - někdy v pondělí ráno, jindy v neděli večer. Odemkla si, svlékla kabát, postavila tašky na linku a řekla:
- Uvařila jsem guláš. Ale pořádný, s masem. Ne ten tvůj „zeleninový“.
V lednici se začaly objevovat její sklenice, v koupelně visel její župan a stála tam i její zubní kartáček.
Nejhorší bylo, že Petr na tom neviděl nic špatného.
- Vždyť je to moje máma - krčil rameny. - Vždyť sama říkáš, že je osamělá. Nech ji, ať se cítí jako doma.
Ano, říkala jsem, že je osamělá. Ale neříkala jsem, že si může udělat z našeho bytu druhý domov.
Zlom přišel jednoho večera, na který nezapomenu.
Vracívala jsem se domů po dlouhém dni v práci. Těšila jsem se na vanu, ticho a knížku. Otevřela jsem dveře - a ucítila vůni smažené cibule. V kuchyni stála paní Irena a míchala něco v hrnci.
- A, jsi tady. Udělala jsem knedlíky. A přerovnala jsem ti knihy v poličce - řekla jen tak mimochodem. - Nelíbí se mi, když nejsou srovnané podle velikosti.
Zůstala jsem stát. Nikdo se nezeptal, nikdo mě nevaroval, že se u mě dnes vaří oběd a přerovnává obývák. Podívala jsem se na Petra, který seděl v obýváku s notebookem.
- Co tu dělá? - zeptala jsem se tiše.
- No… říkal jsem ti, že má klíče ještě z doby rekonstrukce. Tak prostě přišla.
V tu chvíli ve mně něco prasklo. Podívala jsem se na jeho matku a řekla klidně, ale pevně:
- Oblečte se, prosím, a odejděte. A klíče mi nechte tady. Tohle není váš domov.
- Jak se to se mnou bavíš?! - vyjela na mě. - Já se tu snažím pomoct, a ty mě vyhazuješ?!
- Nepotřebuju vaši pomoc. Potřebuju soukromí.
Paní Irena popadla kabelku a práskla dveřmi. Petr mlčel. Poprvé v životě mě viděl takhle rozhodnou.
Večer jsme dlouho mluvili. Uvědomil si, že jestli se něco nezmění, náš vztah to dlouho nevydrží. Druhý den zavolal mámě sám. Poprosil ji, aby k nám nechodila bez ohlášení a aby nám vrátila klíče. Byla uražená tři týdny. Pak zavolala.
- No, hlavně že máte jasno. Já jsem chtěla jen pomoct.
Pomoc je jedna věc. Ale šlapat někomu po životě - to je něco úplně jiného. Od té doby máme konečně klid. A já můžu znovu vyjít na balkon, zhluboka se nadechnout a cítit, že tohle je opravdu můj domov.