S Petrem jsme byli manželé třicet tři let. Vzali jsme se mladí - mně bylo dvacet dva, jemu dvacet šest. Začátky byly plné lásky, společného budování domova, hypoték, dětí, rekonstrukcí, práce přesčas. Žili jsme „normálně“, jako většina lidí. Bez velkých vášní, ale i bez velkých krizí.

Postupem času jsme se začali míjet. On se vracel pozdě z práce, vymlouval se na projekty. Já měla svůj rytmus - práce v knihovně, nákupy, večeře, praní, hlídání vnoučat, rozhovory se sousedkou. Večer televize - každý na svém konci gauče.

Přestali jsme se dotýkat. Ani si nevzpomenu, kdy mě naposledy obejmul. Ale nestěžovala jsem si. Myslela jsem si, že tak vypadá zralý vztah. Že láska se prostě časem mění.

Před dvěma lety se Petr začal chovat jinak. Začal o sebe pečovat. Zhubl, vytáhl ze skříně košile, které tam visely roky. Zase začal používat parfém. Objevily se „služební cesty“, i když dřív žádné neměl. Dělala jsem, že to nevidím.

Bála jsem se zeptat. V hloubi duše jsem věděla. Ale říkala jsem si: „Možná ho to přejde.“ „Možná je to jen období.“

Jednoho dne přišel domů, ani se nenajedl, a řekl:
- Musím s tebou mluvit.

Sedl si naproti mně a bez zaváhání řekl:
- Poznal jsem někoho. Je mladší. Je mi s ní dobře. Odcházím.

To bylo všechno. Bez křiku, bez vysvětlování.

Podívala jsem se na něj. Bylo mu padesát devět, mně padesát pět. A já cítila… úlevu. Opravdovou úlevu.

Nebrečela jsem. Nebyl žádný dramatický výstup. Jen jsem si potom sedla v kuchyni s čajem a najednou bylo ticho, jaké jsem neznala už roky. Poprvé po dlouhé době nikdo nereptal, že čaj je moc sladký. Nikdo nemlaskal u večeře. Nikdo netřískal dveřmi, protože se ztratil ovladač.

Tu noc jsem nespala - ale ne ze smutku. Z úlevy. Poprvé po letech jsem mohla myslet jen na sebe. Petr se odstěhoval po týdnu. Vzal si kufr, pár košil, počítač. Zbytek - podle něj - „byl stejně můj“.

Děti reagovaly různě. Dcera byla rozhořčená. „Táta se zbláznil, mami! Co si to o sobě myslí?“ opakovala. Syn mlčel - s otcem si byli vždycky blíž. Ale já jejich podporu nepotřebovala. Byla jsem… svobodná.

Začala jsem dělat věci, které jsem celé roky odkládala. Přihlásila jsem se na kurz malování, i když jsem nikdy nedržela štětec. Jela jsem se sousedkou na víkend do Krakova - poprvé po dvaceti letech jsem cestovala bez plánu a bez obav, že někdo doma čeká s nespokojeným výrazem.

Začala jsem chodit spát, kdy se mi chtělo. Jedla jsem večeři v posteli. Přestavila jsem nábytek v obýváku. Koupila jsem nový ubrus - barevný, s obrovskými květy. Petr by ho nesnášel. Já ho miluju.

Lidé kolem reagovali zvláštně. Někteří litovali: „Jak to zvládáš?“, „To musí být hrozné v tomhle věku…“ Jiní - možná potají - se radovali, že „Petr dostal, co si zasloužil“. Ale já jejich názory nepotřebovala.

Po mnoho let jsem žila ve vztahu, kde jsem byla neviditelná. Byla jsem kuchařka, účetní, uklízečka, ošetřovatelka. Ne manželka. Ne žena. Když Petr odešel, neztratila jsem lásku. Ztratila jsem tíhu.

A vím, jak to zní. Jako bych se radovala z cizího neštěstí. Ale není to pravda. Já se raduju ze svého navráceného života.

Nevím, jak dlouho mu to s tou mladší vydrží. Možná dlouho. Možná ne. To už není můj problém.

Můj problém je teď čaj s medem, čtení dlouho do noci, dlouhé procházky bez výčitek.
Můj problém jsem já sama.

A poprvé po třiceti letech… jsem opravdu doma.