Nikdy nezapomenu na tu studenou prosincovou noc, kdy mi zavolala s pláčem. "Mami, já to nezvládám… nechci se rozloučit s Tomáškem, ale musím pracovat… prosím tě, pomoz mi."

Její hlas se třásl, zněl zoufale - jako hlas člověka, který zklamal sám sebe, který se poprvé opravdu bojí. Byla sama, sotva po dvacítce, po rozchodu s otcem dítěte. Snažila se dokončit školu, najít práci, postavit se na nohy - ale s každým týdnem se její naděje rozplývaly rychleji než sníh za oknem.

Pamatuji si, jak jsem se dívala na spícího chlapečka. Byly mu teprve dva roky - světlé vlásky, růžové tvářičky, klidný dech, jakoby ještě netušil, jak těžký může být svět dospělých.

Neváhala jsem ani na chvíli. Objala jsem dceru a řekla jí, že všechno zvládneme, že se o Tomáška postarám, jak nejlépe dovedu. "Jen na chvíli, mami. Musím se dát dohromady, trochu vydělat, postavit se na nohy. Vrátím se pro něj, hned jak to půjde."

Ta "chvíle" se protáhla na měsíce. A měsíce na roky. Zpočátku mi volala každý den - vyprávěla, jak se jí vede v práci, ptala se, jestli Tomášek už mluví, jestli jí sám lžičkou, jestli spí klidně. Občas do telefonu plakala a já ji uklidňovala, že je všechno v pořádku, že malý je šťastný a nic mu nechybí.

Časem volala méně. Otázek ubývalo, ticha přibývalo. Tomášek rostl v citlivého, chytrého chlapce. Já ho učila barvy, vodila do školky, později na první školní závody. Ke mně běžel, když měl noční můru, ke mně se ráno tulil. Byla jsem pro něj vším - babičkou, mámou, kamarádkou. Nikdy jsem nepřemýšlela, jestli to dělám správně. Věděla jsem jen, že ho miluji a že bych pro něj udělala cokoli.

Dcera posílala pohledy na Vánoce, přijížděla několikrát do roka. Cítila jsem mezi námi odstup, někdy i stín výčitek, ale vždy opakovala, že beze mě by to nezvládla, že mi to jednou všechno vynahradí.

Uplynulo sedm let. Tomášek rostl a já si čím dál častěji uvědomovala, že to, co mělo být dočasné, se stalo naším novým životem. Měli jsme své malé rituály - večerní čtení pohádek, společné pečení koláčů, dlouhé procházky v parku každou neděli.

Někdy mě bolelo, že jeho máma ho vídá jen o víkendech a prázdninách. Ale vždycky jsem si říkala: "Dělá to pro něj. Pracuje, aby měl lepší budoucnost."

Až jednoho dne zavolala nečekaně. Její hlas zněl jinak - jistě, rozhodně, jako by konečně dosáhla všeho, o čem snila.
"Mami, přijedu o víkendu. Musíme si promluvit."
Cítila jsem neklid, i když jsem nevěděla proč.

Přijela v sobotu ráno. Vypadala jinak - sebejistá, upravená, s novým světlem v očích.
"Mami, chci si vzít Tomáška k sobě. Mám byt, dobrou práci, zvládnu to."
Měla jsem pocit, že mi někdo vytrhl srdce. Snažila jsem se usmívat, říct, že je to úžasné, že jsem na ni pyšná. Ale uvnitř mě všechno bolelo.

Tomášek, který naši konverzaci poslouchal, se na mě vyděšeně podíval.
"Babi, já nechci odjet."
Snažila jsem se mu vysvětlit, že ho máma miluje, že je důležité, aby byli spolu.

Dcera se na mě podívala chladně.
"Dovolila jsi mu myslet si, že jsi jeho matka. Vzala jsi mi dítě," řekla tiše a odvrátila se.

Ta slova mě pronásledují dodnes. Vracím se k nim každou noc. Vždyť jsem chtěla jen pomoct. Milovala jsem ho jako vlastního syna, ale nikdy jsem nechtěla dceru nahradit. Dodnes si kladu otázku, jestli jsem mohla udělat něco jinak - víc ji zapojit, častěji ji nechat rozhodovat, připomínat malému, že mámu má jinde. Možná jsem se příliš těšila z každé společné chvilky a zapomněla, že ten čas mi nepatří.

Dnes Tomášek žije s dcerou. Vídat se můžeme jen občas, ale pokaždé, když přijde, rozběhne se ke mně a obejme mě tak pevně, jako by se nic nezměnilo. Když za ním zavřu dveře, zůstane po něm prázdno, které neumím ničím zaplnit.

Občas zajdu do jeho pokoje. Na poličce pořád stojí oblíbené autíčko. Pod polštářem jsem kdysi našla obrázek s nápisem "Mám tě rád, babi". Sedávám tam večer, hladím hřbety dětských knížek a slyším v hlavě jeho smích.

Dcera volá čím dál míň. Její zprávy jsou krátké, věcné. Když se ptám, jak se mají, odpovídá, že dobře, ale cítím mezi námi zeď. Když ji občas zahlédnu, jak přiváží malého, vypadá unaveně, ale spokojeně. Snažím se věřit, že udělala správné rozhodnutí, že Tomášek má konečně mámu nablízku.

V noci se však budím s těžkým srdcem a otázkou: udělala jsem opravdu něco špatně? Možná jsem měla víc bojovat, víc vysvětlovat, prosit o porozumění. A možná to nejtěžší, co jsem kdy musela udělat, bylo právě to - nechat je odejít. Přijmout, že teď mají svůj vlastní svět a já zůstanu jen jeho součástí v jejich vzpomínkách.

Jedno ale vím jistě: láska k Tomáškovi nikdy nezmizí. Vždycky budu čekat - až zaklepe na dveře, až mi vypráví o svých radostech a trápeních, až znovu položí hlavu na moje kolena jako kdysi.

Nevím, jestli mi dcera někdy odpustí, jestli si k sobě ještě najdeme cestu. Ale věřím, že jednoho dne pochopí, kolik srdce jsem vložila do toho, abych zachránila je oba - ji i jeho - před osamělostí.

Někdy totiž tu největší lásku musíme pustit. I když to bolí víc než cokoli jiného na světě.