Moje dcera říká, že jsem špatná babička. Nedávno jsem se s ní pohádala, že nechci hlídat vnoučata.

Neměla jsem to v životě lehké, ale jsem šťastná. Je mi 55 let. Stále pracuji a můj manžel je v důchodu a je velmi nemocný. Mám dvě vnoučata ve věku 5 a 7 let. Dceru jsem porodila ve svých dvaceti letech a vychovávala ji bez pomoci prarodičů.

Moji rodiče i rodiče mého manžela žili daleko. Manžel byl v armádě, takže jsme se často stěhovali. Já sama jsem měla vždy dost času na děti, manžela a práci. Nějak jsem všechno zvládala, i když jsem byla velmi unavená.

Nyní je mé dceři 35 let a je bez práce. Nikdy jsem neodmítla pomoc s vnoučaty, bylo to čisté potěšení. Často jezdili ke kamarádům bez dětí nebo na dovolenou a večer děti zůstávaly se mnou.

A nikdo nebral ohled na to, že jsem byla po práci a taky unavená. Mám hypertenzi, doma nemocného manžela a povinnosti, jako každý člověk. Někdy nemám sílu dojít do kuchyně.

A teď mě dcera pověřila vedením: jedou na čtrnáct dní na dovolenou a vnoučata jsou u nás. Ani se se mnou předem neporadila! Celý život si mě nikdo nevšímal a já už toho mám dost.

Rodiče mého zetě bydlí ve stejném městě jako my, ale z nějakého důvodu k nim vnoučata berou jen velmi zřídka. Řekla jsem jim, že už mě to nebaví a že by si to měli vyřešit sami.

Dcera se urazila a řekla, že jsem sobecká. A proč mám být sobecká? Jako matka jsem jí dala všechno, co jsem mohla, snažila jsem se jí nic neodepřít, samozřejmě v rámci zdravého rozumu.

Nechtěla jsem, aby se cítila méněcenná než ostatní děti.

Ještě nikdy jsem neodmítla žádost o hlídání dětí. Jednou jsem odmítla, protože jsem si potřebovala odpočinout, a teď jsem ta špatná. Cítím něco jako výčitky svědomí, ale stejně tentokrát nechci hlídat vnoučata.

Věk už dělá své, bolí mě spodní část zad, skáče mi krevní tlak a kolem běhají malé hlučné děti, které potřebují pozornost. Jsem velmi unavená a potřebuji udělat něco i pro sebe. Ale moje dcera si to zjevně nemyslí.

Chtěla jsem si s ní sednout a normálně si s ní promluvit, třeba mě lidsky pochopí. Ale ona teď nechce ani nic slyšet. Manžel mě údajně chápe a podporuje, ale v tomto konfliktu se rozhodl být neutrální a nechce se do něj zapojovat.

Myslím, že dcera to časem pochopí. Chci jí však vysvětlit, proč jsem tentokrát odmítla. Chci, aby mě pochopila teď, ne až bude mít dospělé děti a vnoučata.

Je špatně, že si myslím, že jsem svému dítěti už dala vše, co jsem měla? Rozumím všemu, ale jsou tu určité hranice. Proč moje dcera nechce pochopit, že tento čas s dětmi je nejdůležitější a ona se k nim obrací zády?

Mohli by také společně podniknout nějakou zábavu, někam jít a ne mi pokaždé děti přivést. Později toho bude litovat, ale to už bude pozdě.

Když se dívám na fotky z doby, kdy byla dcera malá, ze školky, ze školy, často pláču nad promeškanými chvílemi. Já jsem byla pořád zaneprázdněná, ale ona má možnost trávit s dětmi víc času.

Ráda bych znala názory ostatních babiček. Nechci si připadat jako ta nejhorší babička na světě.