Vrátila jsem se z práce dřív a zaslechla smích v kuchyni. Ten smích se nehodil k prázdnému bytu, k tichu chodby, k rytmu dne, který jsem znala nazpaměť. Byl jasný, krátký, trochu příliš hlasitý na cizí zdi.

Ztuhla jsem s rukou na klice. Napadlo mě absurdní vysvětlení - že se zapnulo rádio. A pak jsem uviděla stín, který se pohnul uprostřed světla pod dveřmi.

Otevřela jsem. U stolu seděla žena, kterou jsem nikdy neviděla. Ne můj manžel, ne děti - jen ona. Měla na sobě krémový svetr, vlasy svázané do nedbalého culíku a v ruce můj oblíbený hrnek s odštípnutým uchem.

Na stole stály dvě kouřící šálky. Na jedné straně ležela složená šála mého manžela, jako by ji právě odložil. Na druhé klíče s přívěskem, který jsem nikdy předtím neviděla.

„Dobrý den,“ řekla první. Tónem člověka, který ví, že tu nemá být, ale přesto sedí rovně, protože si myslí, že má právo tu být. „Počkám na něj.“

„Kdo jste?“ zeptala jsem se, a můj hlas mě neposlouchal.

Chvíli se mi dívala do očí. „Ta, kvůli které se vrací pozdě.“ Krátce se usmála, bez radosti. „A ta, která už nechce čekat ve stínu.“

Slova se mi rozsypala pod nohama. Sedla jsem si naproti, protože stát jsem nedokázala. V kuchyni voněla káva a můj prostředek na nádobí - ta domácí směs, která mě vždycky uklidňovala. Tentokrát neuklidňovala vůbec.

Mohla jsem říct: „Odejděte.“ Nebo: „Zavolám mu.“ Nebo bouchnout dveřmi a nechat ji tam s hrnkem a drzostí. Místo toho jsem se zeptala: „Jak dlouho… čekáte?“

„Dva roky,“ odpověděla bez váhání. „S přestávkami na rozum.“ Ukázala na šálek. „Nemyslíte, že to je dost dlouho?“

Dva roky. V hlavě se rozsvítily kontrolky: jeho „služební cesty“ ve čtvrtek, nový parfém na límci, sprcha hned po příchodu, vtipy o tom, že „v kanceláři voní klimatizace“. Udělalo se mi špatně, ale seděla jsem dál rovně.

„Proč jste přišla ke mně?“ zeptala jsem se pomaleji, než jsem chtěla. „Co tím chcete?“

„Aby si vybral.“ Její ruka se zachvěla, posunula šálek doprostřed stolu. „Sliboval. Nejednou. Že to řekne. Že odejde. Že to vyřeší. Vím, jak to zní.“ Zhluboka se nadechla. „A vím, že tohle je váš domov. Ale já už nechci být žena od zadních dveří a bočních ulic.“

Stály jsme proti sobě na opačných stranách stolu jako na hranici. V mé hlavě práskaly zásuvky: ta s účtenkami, ta se starými fotkami od moře, ta s jeho smíchem z dřívějška. Jedna se sama vysunula: minulý týden jsem v kapse jeho kabátu našla lístek do kavárny na rohu, kam mě nikdy nevzal. Myslela jsem, že to byl dárek od firmy.

„On není zlý,“ dodala tiše. „Je zbabělec. Jako většina, když jde o to někomu ublížit.“ Podívala se mi přímo do očí. „Vy jste to cítila taky, že? Že vaše životy jdou vedle sebe, ne spolu?“

To bylo to nejhorší - že nepřišla jen se lží. Přinesla věty, které jsem znala, jen jsem je nechtěla slyšet nahlas. Najednou jsem viděla náš dům z nadhledu - pečlivě srovnané talíře, složené prádlo, jídelní plán na lednici. A to ticho, které se při večeři táhne už měsíce, když každý mluví jen se svým telefonem.

Bez slova jsem otevřela skříňku a vytáhla třetí hrnek. Uvařila jsem čaj - reflex, který se mi zapíná, když dojdou slova. „Jestli jste přišla kvůli válce, běžte na balkon,“ řekla jsem suše, překvapená vlastním hlasem. „Jestli kvůli pravdě, zůstaňte v kuchyni.“

Smutně se usmála. „Pravdu jsem přinesla v kabelce.“ Vytáhla malý zápisník a položila ho na stůl. Obrácené stránky: data, časy, krátké věty. Žádné fotky. Jen obyčejné detaily, až to bolelo: „čtvrtek 21:15 - kino“, „pondělí 19:40 - víno, 2 skleničky“. Jen jedna fotka - výtisk z telefonu: jejich dva siluety u Vltavy, zády k objektivu, ruce propletené ve světle lampy.

V tu chvíli zazvonil zvonek. Podívaly jsme se na sebe zároveň. „To je on,“ řekla. Nevím, jak to mohla vědět, ale věděla.

Přešla jsem chodbou, zmáčkla tlačítko. Srdce mi bušilo jako poplach. Během těch pár vteřin jsem si stihla v hlavě promyslet tři scénáře. První - vyhodím ji. Druhý - vyhodím jeho. Třetí - posadím oba ke stolu a neodejdeme, dokud neřeknou všechno, co se skrývalo mezi námi.

Než se objevil ve dveřích, položila jsem zápisník zpět na stůl, obrácený, aby neprovokoval. Ale nechala jsem tam všechny tři hrnky - její, svůj a ten třetí, kouřící. Chtěla jsem vidět, co udělá, až je uvidí - jestli to pochopí jako výzvu, nebo jako facku.

Vešel. Zastavil se v prahu, jako by se ocitl v cizím bytě, přestože adresa byla stejná. Podíval se na mě, na ni, na šálky. „Tak tohle nemělo být,“ řekl tiše, spíš pro sebe než pro nás.

„Právě tak to mělo být,“ odpověděla jsem. „Jen o pár let dřív.“

Sedl si do křesla, jako by najednou zhoustl vzduch. „Můžu to vysvětlit,“ začal. „Ale nevím, jestli má smysl.“ Podíval se na ni. „Dal jsem slovo.“ Podíval se na mě. „Dal jsem slovo.“ Krátce se zasmál, bez radosti. „A v obou případech jsem selhal.“

Nevzpomínám si na všechno, co zaznělo, protože slova se míchala s hlukem v uších. Vím, že padla vysvětlení - o samotě, která přišla tiše; o „jedné skleničce“, která byla začátkem; o strachu, že ať si vybere jakkoli, někomu ublíží. A taky vím, že žádné „promiň“ nezní opravdově, když na stole stojí tři hrnky a zápisník s daty.

Po hodině - nebo po věčnosti - jsem vstala. „Uděláme to tak,“ řekla jsem nejklidnějším hlasem, jaký jsem našla. „Dneska nikdo nic nerozhoduje. Každý půjde domů, bude přemýšlet bez telefonů, bez omluv, bez starých výmluv. Zítra v pět odpoledne se tu sejdeme.“ Ukázala jsem na stůl. „A řekneme nahlas, co dál. Společně, ne v párech.“

Přikývla. Přikývl. Odešla první, položila klíče na stůl - drobný zvuk, který mi zněl v srdci jako rána. On zůstal, ale nic neřekl. Poprvé po měsících jsme seděli u jednoho stolu a nepředstírali, že čaj stačí místo rozhovoru.

Když jsme zůstali sami, obrátila jsem zápisník a zasunula ho pod tác. Ne proto, že bych se bála důkazů. Proto, že nechci žít podle zápisů. „Zítra v pět,“ zopakovala jsem, jako by to bylo kouzlo, které nám dá jeden den tichého dechu.

Udělala jsem dobře? Nevím. Jedni by řekli, že jsem ji měla vyhodit, druzí - že jeho. A jiní by dodali, že nevěra začíná dávno předtím, než někdo vstoupí do cizí kuchyně, a končí mnohem později než s posledním šálkem.

Vím jen jedno: smích, který jsem ten den slyšela ve své kuchyni, už nikdy nebude znít stejně. A zítra v pět se na tom stole objeví to, čeho se bojíme všichni tři - pravda, která si nevybírá vítěze. A možná právě to je to nejtěžší - že v takovém příběhu nejde o to vybrat si stranu, ale odvahu.